IV.ÚS 2327/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2327/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti S-Vision, s. r. o., sídlem Staňkov 16, Pecka, zastoupené Mgr. Jitkou Vele, advokátkou, sídlem Čelakovského 84, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2022 č. j. 47 Co 99/2022-81 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 2. května 2022 č. j. 7 C 53/2022-69, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a obce Horní Branná, sídlem Horní Branná 262, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zásadním způsobem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zakotvené v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod") a porušeno právo na ochranu majetku obsažené v čl. 11 Listiny. Zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") odůvodňuje tvrzením o zásadním výkonu svévole v jeho rozhodování a požadavkem na zachování principu rovnosti účastníků po případném zrušení rozhodnutí krajského soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo vedlejší účastnici zakázáno jakkoliv nakládat s konkretizovanými stavbami. Ve stejný den, kdy podala žalobu, podala i návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém se domáhala shodného nároku. Okresní soud napadeným usnesením návrh na vydání předběžného opatření zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že připojenými listinami stěžovatelka pouze osvědčuje žalovaný nárok, nikoliv naléhavost předběžné úpravy, ani konkrétní hrozící škodu. Za rozhodující považoval, že judikatura vyšších soudů se ustálila na právním názoru, že předběžné opatření nemůže předjímat rozhodnutí ve věci samé a nemůže ukládat tutéž povinnost, které se žalobce domáhá v řízení ve věci samé, přičemž nejde o případ, kdy judikatura připouští prolomení této zásady (nekalá soutěž, ochrana spotřebitele). 3. Usnesení okresního soudu stěžovatelka napadla odvoláním, které krajský soud neshledal důvodným, a napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, byť z jiných důvodů. V odůvodnění krajský soud vyloučil uplatnění zásady, že se předběžným opatřením navrhovatel nemůže domáhat uložení stejné povinnosti jako žalobou, protože podle § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy. Poté se zabýval osvědčením nároku stěžovatelky, tj. nároku na vyslovení zákazu vedlejší účastnice nakládat s dílem sjednaným mezi nimi, a shledal, že dílo je součástí pozemku, proto nelze vedlejší účastnici zakázat dispozice s pozemkem v jejím vlastnictví, což by nebylo možné, ani bylo-li by dílo samostatnou věcí, protože jeho vlastnicí by byla vedlejší účastnice. Navíc, v době rozhodování okresního soudu bylo na pozemcích vedlejší účastnice prováděno dílo třetími osobami; kdyby takové dílo bylo samostatnou věcí, nelze vedlejší účastnici zakázat nakládat s dílem či jeho částí, které pro ni zhotovují třetí osoby odlišné od stěžovatelky. Krajský soud dodal, že původní závazek zhotovitele (stěžovatelky) provést dílo (či jeho část) by zanikl pro nemožnost plnění, i kdyby vedlejší účastnice od smlouvy neodstoupila (pro posouzení důvodnosti odstoupení není ve spisu dostatek důkazů, tudíž závěr, že odstoupení je neoprávněné a smlouva o díle proto trvá, není dosud ani osvědčen). Na základě těchto zjištění krajský soud uzavřel, že není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ani není ohrožen výkon rozhodnutí, proto nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka při popisu skutkových okolností věci uvedla, kromě jiného, že pro vedlejší účastnici zhotovovala na základě uzavřené smlouvy o díle stavbu spočívající ve výstavbě čtyř sportovišť a v průběhu provádění díla vyšla najevo překážka spočívající v nedostatečné únosnosti podloží, což vyžadovalo změnu původně projektovaného technického řešení. Vedlejší účastnice pod záminkou nového zadávacího řízení uzavřela na tuto část díla separátní smlouvu o díle se třetí stranou, neposkytla stěžovatelce požadovanou součinnost a poté, co marně uběhl původně sjednaný termín plnění díla, od smlouvy neoprávněně odstoupila. Stěžovatelka tvrdí, že podaným návrhem na nařízení předběžného opatření se domáhá okamžité soudní ochrany, protože dalším konáním vedlejší účastnice by jí mohla být způsobena závažná majetková újma, která může dosáhnout i částky v řádech milionů Kč. 5. Krajský soud podle stěžovatelky chybným výkladem práva vyloučil možnost poskytnutí právní ochrany, zásadně narušil právní jistotu a zamezil přístup ke spravedlivému posouzení případu. Stěžovatelka se nachází v situaci, kdy plní řádně uzavřenou smlouvu o díle, přičemž na shodné plnění je vedlejší účastnicí uzavřena smlouva s jiným dodavatelem, takže nařízení předběžného opatření je jediným prostředkem, který je schopen jí poskytnout náležitou ochranu. Je-li v tuto kritickou chvíli obecnými "osudy" aplikováno právo v zásadním rozporu s konformním výkladem, nelze jakékoliv rozhodnutí soudu považovat za součást spravedlivého soudního procesu a základní ústavní práva a svobody jsou tak zasažena v nejzákladnější rovině. Takový exces si žádá ingerenci Ústavního soudu v podobě derogace (správně "kasace") takového soudního rozhodnutí. 6. Porušení práva na ochranu majetku spatřuje stěžovatelka v možnosti vedlejší účastnice nakládat se stěžovatelčinými věcmi, které jsou na pozemku vedlejší účastnice, a zhoršit možnost prokázání vlastnického práva k nim. Chybnou interpretací nemožnosti omezit vlastnické právo vedlejší účastnice k pozemku, na němž se stěžovatelčiny věci nacházejí, jí byla odepřena soudní ochrana "v rovině základních majetkových práv". 7. V závěru stěžovatelka tvrdí, že nezbytnost bezprostřední potřeby zatímní úpravy poměrů doložila tím, že vedlejší účastnice již na dokončení díla uzavřela smlouvu o díle s novým zhotovitelem, kdy začátek plnění díla je sjednán bezprostředně po uzavření smlouvy. K tomu vedlejší účastnice nebyla oprávněna, neboť původní smlouva nebyla řádně ukončena a jeho protiprávní ingerencí hrozí vážný a opakovaný vznik škody a porušení dalších majetkových práv stěžovatelky. Stěžovatelka nebrojí proti samotnému rozhodnutí, ale proti procesu, kdy za předpokladu chybného uvážení a výkladu práva nemůže být dosaženo uspokojivého výsledku za aplikace principů spravedlivého procesu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavn