IV.ÚS 2330/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2330/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludviky Kocurkové, zastoupené Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2021 č. j. 30 Cdo 3646/2020-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. 15 Co 39/2020-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2019 č. j. 19 C 11/2019-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, a města Česká Třebová, sídlem Staré náměstí 78, Česká Třebová, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody v celkové výši 319 862 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského úřadu Česká Třebová, odboru životního prostředí (dále jen "správní orgán"). Škoda sestává z náhrady za vytěženou dřevní hmotu ve výši 291 097 Kč, vynaloženého znalečného ve výši 4 805 Kč a nákladů na právní služby ve výši 23 960 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 319 862 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.). Obvodní soud po právním posouzení věci podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), shledal v postupu správního orgánu, který neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře, a povolil těžbu na základě stanoviska nového odborného lesního hospodáře, se kterým nesouhlasila stěžovatelka jako poloviční spoluvlastník, nesprávný úřední postup. Povinností správního orgánu však bylo posouzení souladu těžby s principy ochrany lesa, přičemž samo povolení těžby nepředstavovalo nesprávný úřední postup. Škodu, která vznikla stěžovatelce v důsledku této těžby včetně znalečného a nákladů na právní pomoc, soud neshledal v příčinné souvislosti s ohlášením změny odborného lesního hospodáře ani s povolenou těžbou, přičemž dovodil, že hodnota vytěženého dřeva je bezdůvodným obohacením obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., na stěžovatelce, a náklady na znalecký posudek i na právní pomoc měly být vypořádány v souvislosti s tímto bezdůvodným obohacením. Obvodní soud s odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že odpovědnost státu je subsidiární povahy a nastupuje až poté, co je vyloučena odpovědnost jiných osob. Tím, že se stěžovatelka nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., nemůže uplatnit tento nárok ani vůči první vedlejší účastnici. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u správního orgánu v přezkoumávaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že úředník tohoto orgánu neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře a nejednal s ním. Pro něj byl příslušným lesním hospodářem Ing. Klusáček, neboť tento mu byl v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), řádně oznámen, bylo mu v souladu s § 33 odst. 3 lesního zákona doručeno rozhodnutí o zamýšlené těžbě od toho, kdo provádí těžbu i se souhlasem odborného lesního hospodáře, byly tedy splněny všechny zákonné podmínky k vydání jeho stanoviska. Správní orgán se tak v přezkoumávaném řízení nedopustil ani nesprávného úředního postupu, ani nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, a není tak splněn základní předpoklad ke vzniku odpovědnosti státu za škodu. Újma, která stěžovatelce vznikla a které se domáhá touto žalobou, a to v rozsahu hodnoty vytěženého dřeva, nákladů na znalecký posudek na určení této hodnoty i nákladů na právní pomoc, pak podle městského soudu vznikla, jak správně dovodil obvodní soud, výlučně v příčinné souvislosti s porušením jejích spoluvlastnických práv svévolným jednáním druhého spoluvlastníka, obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., který si k hospodaření se společnou věcí nevyžádal její souhlas podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Městský soud poukázal na to, že bylo věcí stěžovatelky, aby se řádně starala o svá soukromovlastnická práva a na této obchodní společnosti se domáhala nápravy, a to ať již formou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, případně při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, kde bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, tedy přesně podle jejího žalobního požadavku, přičemž při podání žaloby si musela být stěžovatelka vědoma i § 1148 občanského zákoníku, co do vypořádání vzájemných pohledávek. Vzhledem ke spoluvlastnictví předmětného pozemku a vůbec k možnosti vydání takového rozsudku ani nebylo v dané době možno označit obchodní společnost JAWELREAL, spol. s r. o., jako nemajetnou bez možnosti očekávání náhrady. Z faktického rozdělení pozemku a přikázání do vlastnictví stěžovatelky té části pozemku, který byl těžbou dotčen minimálně, městský soud usoudil, aniž by toto bylo potřeba prokazovat, že k takovému vyrovnání mezi spoluvlastníky nakonec došlo. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu opřeným o platnou judikaturu, že odpovědnost státu za škodu má subsidiární povahu a nastupuje až po vyloučení odpovědnosti jiných osob. Městský soud dospěl k závěru, že zde nenastala tato subsidiární odpovědnost, a to již s ohledem na svůj závěr, že u správního orgánu nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí. 5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud nejprve poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci městský soud rozhodoval o náhradě škody skládající se z několika samostatných nároků. Nároky na náhradu znalečného (4 805 Kč) a vynaložených nákladů právního zastoupení (23 960 Kč) nepřevyšují jednotlivě částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy ani o vztahy pracovněprávní. Nejvyšší soud proto dovodil, že ve vztahu k těmto nárokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 6. Ve vztahu ke zbývajícímu nároku stěžovatelky (ve výši 291 097 Kč) Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby. Za prvé uvedl, že správní orgán se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí podle § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Za druhé dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas podle § 1126 a násl. občanského zákoníku. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání napadla pouze závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí (otázkou, koho má správní orgán považovat za vlastníka lesa při oznámení odborného lesního hospodáře a při vyrozumění o záměru provést těžbu podle § 37 odst. 3 a 5 a § 33 odst. 3 lesního zákona), nenapadla však závěr městského soudu, že škoda jí vzn