IV.ÚS 2331/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2331/11 ze dne 19. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně č. j. 174571/01/303912/2629 ze dne 30. 8. 2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 7168/2001/FŘ/130 ze dne 31. 1. 2003, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2006-90 ze dne 18. 1. 2007, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 47/2007-112 ze dne 11. 12. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 62/2010-172 ze dne 29. 4. 2011, takto: I. Řízení o ústavní stížnosti se v části, ve které směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005 a č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008, zastavuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů Ústavním soudem, a to pro porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále také jen "NSS") bylo zjištěno, že dne 29. 6. 1999 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola zaměřená mimo jiné i na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1998. Po jejím skončení následně Finanční úřad ve Zlíně dne 30. 8. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. j. 174571/01/303912/2629, doměřující stěžovateli na dani z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období částku 154.319,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. 7168/2001/FŘ/130 ze dne 31. 1. 2003, které stěžovatel posléze napadl žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Rozsudkem krajského soudu č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005 byla žaloba zamítnuta, avšak toto rozhodnutí bylo později zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2006-90 ze dne 18. 1. 2007, a to pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku odůvodnění. Nový zamítavý rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008 byl rovněž zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, tentokrát pro neposouzení otázky prekluze práva na vyměření (doměření) daně. Krajský soud pak svým posledním rozhodnutím ve věci č. j. 29 Ca 47/2007-112 ze dne 11. 12. 2009 žalobu stěžovatele opět zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatele již byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 62/2010-172 ze dne 29. 4. 2011 zamítnuta. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval ve třech okolnostech předcházejícího řízení před finančními orgány a správními soudy: v protiústavním zahájení daňové kontroly, v nesprávném posouzení správních soudů co do přetržení prekluzivní lhůty pro vyměření daně v odvolacím daňovém řízení a ve vadách provedení, respektive neprovedení výslechů některých svědků v daňovém řízení. Daňová kontrola představovala protiústavní zásah do stěžovatelových základních lidských práv a svobod s ohledem na to, že při jejím zahájení mu nebyly správcem daně sděleny žádné konkrétní důvody pro její zahájení; tyto nejsou obsaženy ani v protokolu o ústním jednání při zahájení daňové kontroly. Uvedený závěr, tedy protiústavnost zahájení daňové kontroly při neexistenci, respektive nesdělení konkrétních důvodů pro takový postup dotčenému daňovému subjektu, přitom stěžovatel dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, jímž argumentoval již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy však závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu náležitě nerespektovaly, Nejvyšší správní soud se od nich dokonce výslovně odchýlil, a to aniž by se s nimi dostatečně vypořádal. Tímto postupem obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Protiústavní zahájení daňové kontroly pak mělo za následek, že takto získané důkazní prostředky byly získány nezákonně, a jejich shromážděním a použitím v řízení před finančními orgány a správními soudy tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Protiústavně zahájená daňová kontrola dále nemohla vést ani k zákonnému přetržení prekluzivní lhůty, tudíž k vyměření daně došlo až po jejím marném uplynutí, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Otázka prekluze, respektive přetržení běhu prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, však v řízení před obecnými soudy nebyla řešena jen ve vztahu k zahájení daňové kontroly, ale také ve vztahu k úkonům finančního ředitelství v odvolacím řízení. Konkrétně se jednalo o výzvu správce daně ze dne 18. 4. 2002, která podle názoru Nejvyššího správního soudu byla úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty s ohledem na to, že nebyla provedena výlučně ani převážně za účelem přerušení běhu této lhůty (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Afs 36/2008-134 ze dne 16. 12. 2009, publ. pod č. 2026/2010 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tak zde podle stěžovatele použil extenzivního výkladu, s čímž se ovšem tento nemohl ztotožnit. Předmětná výzva správce daně v odvolacím řízení totiž vyplývala z nedostatečného prošetření všech rozhodných skutečností v rámci daňové kontroly, přičemž stěžovateli přeci nemůže být na újmu pochybení správce daně v prvním stupni řízení. Naopak stěžovatel, mimo jiné s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Afs 52/2005-94 ze dne 16. 5. 2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 69/2004-52 ze dne 21. 4. 2005 (publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS), prosazoval názor, že úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty by mohlo být jen samotné zahájení daňové kontroly jakožto aktivita ústící ve vyměření daně; nikoli ovšem úkony v rámci následného odvolacího řízení, které měly (a mohly) být správně provedeny již při daňové kontrole, ke kterým tedy došlo již po vyměření daně a pomocí nichž se toliko přezkoumávala zákonnost rozhodnutí o vyměření daně, tedy samy přímo neústily ve vyměření daně. Při hodnocení úkonů odvolacího řízení z hlediska běhu prekluzivní lhůty tak mělo být použito restriktivního výkladu směřujícího ve prospěch dotčeného jednotlivce (tj. stěžovatele), nikoliv v jeho neprospěch. Správní soudy tudíž pochybily, když opomenuly aplikovat zásadu in dubio mitius, a svými rozhodnutími porušily stěžovatelovo právo podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Konečně postupem finančních orgánů došlo i k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na neprovedení výslechů některých svědků, které stěžovatel navrhoval k prokázání svých tvrzení, a naopak na uskutečnění výslechů některých svědků bez návrhu, či dokonce bez vědomí stěžovatele. Tímto postupem bylo stěžovateli v daňovém řízení fakticky znemožněno prokázat svá tvrzení a vyvrátit pochybnosti správce daně. Tyto pochybnosti vyvstaly ze stěžovatelovy praxe, kdy v rámci své podnikatelské činnosti prováděl opravy forem na výrobu pneumatik pro společnost Barum Continental, s. r. o., prostřednictvím několika subdodavatelů, přičemž pak uplatňoval odpočty daně z přidané hodnoty na vstupu odpovídající fakturám těchto subdodavatelů (v předmětném zdaňovacím období se jednalo o faktury společnosti LEVAP, s. r. o.). V rámci prověřování uvedených daňových odpočtů správce daně nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech zaměstnance společnosti Barum Continental, s. r. o., pana H., který měl mít v této společnosti největší povědomí o stěžovatelově činnosti, a místo něj z vlastního popudu a bez uvedení důvodů pro takový postup provedl výslech jiného zaměstnance společnosti, pana H. Dále stěžovatel brojil také proti výslechu svědka K., který byl proveden toliko formou místního šetření (při vlastním daňovém řízení pana K.), nedostatečným způsobem, a dokonce bez vědomí stěžovatele, přitom jeho pomocí tento mohl prokázat svá tvrzení. Postup finančních orgánů při dokazování v daňovém řízení byl navíc posléze aprobován i správními soudy, které ani s ohledem na uvedená pochybení