IV.ÚS 2331/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2331/17 ze dne 9. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Marcely Hradilové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 3414/2016-121, Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 8/2016-102, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 23 C 91/2013-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), náhrady škody a zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené zahájením a vedením jejího trestního stíhání a trestního řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2000, v němž byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. V řízení před civilními soudy se stěžovatelka následně domáhala náhrady škody, mj. kompenzace nákladů vynaložených za zpracování znaleckého posudku společností A - Consult plus, spol. s r. o., který stěžovatelka v trestním řízení předložila; konkrétně požadovala částku 505 750 Kč (243 hodin práce při hodinové sazbě 1750 Kč). Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 23 C 91/2013-73, uložil vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatil stěžovatelce 101 210 Kč s úroky z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že náklady za znalecký posudek byly vynaloženy účelně, uplatňovaná výše však neodpovídá mimosmluvní odměně upravené v § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále jen "vyhláška"). Podle této vyhlášky činí odměna za znalecký posudek odvozená od jeho náročnosti a míry odborných znalostí za jednu hodinu 100 - 350 Kč; proto mimosmluvní odměna znalce v posuzované věci činí 101 210 Kč (243 hodin x 350 Kč + DPH 19%). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 8/2016-102, změnil k odvolání obou účastníků řízení rozsudek nalézacího soudu tak, že k již přisouzené částce uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce dalších 20 241 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud navýšil odměnu za znalecký posudek podle § 20 vyhlášky na 420 Kč za hodinu práce. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 3414/2016-121, zamítl stěžovatelčino dovolání a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dovolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, podle něhož stát za stanovených podmínek hradí jako škodu vzniklou v souvislosti s nezákonně vedeným trestním řízením účelně a důvodně vynaložené náklady - za které lze z pohledu právní jistoty považovat náklady, jejichž výše je stanovena procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Při absenci právní úpravy je nutné vycházet z dosavadního pojímání a výkladové praxe § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která podmiňuje rozsah škody účelností vynaložených nákladů. Pojem účelnost nelze vykládat jako úspěch účastníka v řízení, nýbrž jako užití samotného znaleckého posudku v řízení, promítnutí jeho závěrů do zjištěného skutkového stavu; odměna za něj vynaložená účastníkem řízení musí být přiměřená odměně, kterou by znalci či znaleckému ústavu přiznaly soudy (popř. orgány činné v trestním řízení). Proti rozsudkům obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 26. 7. 2017 a navrhuje jejich zrušení, namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na právní ochranu podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména uvádí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, který se však netýkal odměny soudního znalce, vyhláška č. 37/1967 Sb. není zvláštním právním předpisem, na který by odkazovaly procesní předpisy, jako je tomu v případě vyhlášky o mimosmluvní odměně advokátů. Ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je výlučnou úpravou náhrady nákladů za právní zastoupení, na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky není přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud vyložil pojem účelnost ve vztahu k použití znaleckého posudku v řízení, nikoli ve vztahu k úspěchu účastníka, což však odporuje § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka dále namítla, že by bylo iluzí domnívat se, že nějaký znalec účtuje soukromé osobě odměnu 100-300 (350) Kč za hodinu práce; znalci naopak nízkou odměnu stanovenou vyhláškou kompenzují cenami pro soukromé subjekty. Obecné soudy správně zjistily a zhodnotily skutkový stav, že náklady za znalecký posudek byly účelné podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., mimo přípustné meze analogie však nesprávně považují odměnu znalce za náklady právního zastoupení podle § 31 odst. 3 téhož zákona. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodování - žádné takové pochybení však v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál vztahující se k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb. a další podzákonné právní předpisy ústavně konformním způsobem, nedopustily se žádného excesu a nebyly dány ani žádné jiné důvody pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Posuzovaná věc je především problematikou podústavního práva, k jehož výkladu a sjednocování jeho aplikace je příslušný Nejvyšší soud, který se věcí meritorně zabýval vyčerpávajícím způsobem v napadeném rozsudku. Podstatou věci je právní otázka, jakým způsobem se kompenzují v režimu zákona č. 82/1998 Sb. náklady vynaložené na znalecký posudek předložený v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžalované. Obecné soudy správně vycházely z plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, který se sice týkal kompenzace odměny obhájce obžalovaného, nicméně principy v něm uvedené lze aplikovat i na problematiku náhrady za znalecký posudek. Účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Účelnost vynaložených nákladů tedy nelze směšovat s úspěchem ve věci samé, nýbrž s použitím znaleckého posudku v řízení jako důkazního prostředku, jak správně obecné soudy uvedly. Úspěch v řízení, v němž vznikly žalobou uplatněné náklady, je pak jednou z podmínek důvodnosti žaloby. S ohledem na princip právní jistoty je proto nutné přiměřeně aplikovat vyhlášku č. 37/1967 Sb., konkrétně její § 16 a § 20, jež upravují výši odměny znalce za práci na znaleckém posudku. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod; proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Zbývá dodat, že si Ústavní soud společně se spisem vyžádal i vyjádření obvodního soudu, ke kterému však následně nepřihlédl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu