IV.ÚS 2332/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2332/23 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů E. T. a A. T., zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 7 As 119/2022-19 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2022 č. j. 11 Ad 20/2021-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Velitele vzdušných sil Armády České republiky, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojitosti a v návaznosti na porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny, v kontextu též s aplikací čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatelé dovolávají porušení práva na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé žádostí ze dne 26. 7. 2021 uplatnili nárok na jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých podle § 125 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), ve výši 700 000 Kč, a to jako odškodnění smrtelného úrazu jejich dcery, štábní praporčice M. T., která zemřela dne 12. 11. 2020 v prostoru operace mise Multination Force and Observers na Sinajském poloostrově. Velitel Vojenského útvaru č. 8407 Praha rozhodnutím ze dne 14. 10. 2021 č. j. MO 303494/2021-8407 sp. zn. MO 52083/2020/8407 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") přiznal stěžovatelům částku 438 000 Kč a zamítl jejich nárok ve výši 262 000 Kč. 3. Stěžovatelé napadli prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 13. 12. 2021 č. j. MO 362504/2021-3031 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shledal, že právní úprava v zákoně o vojácích z povolání neumožňovala přiznat vyšší odškodnění, než které bylo stěžovatelům přiznáno. Stěžovatelé jsou pozůstalými rodinnými příslušníky (otcem a matkou) zemřelé vojákyně, se kterou nežili ve společné domácnosti. Zemřelá vojákyně nebyla vdaná, neměla děti, ani na ni nebyly výživou závislé jiné osoby. Pro období od 1. 1. 2018 byla stanovena minimální mzda na území České republiky ve výši 14 600 Kč, přičemž podle § 121 písm. d) a § 125 zákona o vojácích z povolání pak rovným dílem přísluší rodičům vojáka, který zemřel následkem služebního úrazu, jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých ve výši třicetinásobku minimální mzdy. Stěžovatelům tedy náleží mimořádné odškodnění ve výši 438 000 Kč. Vyšší odškodnění zákon o vojácích z povolání přiznat neumožňuje, a to ani s poukazem na předpisy soukromého práva. Veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. 4. Žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s posouzením provedeným služebními orgány a nepřisvědčil žalobní argumentaci, že bylo třeba zvýšit mimořádné odškodnění na základě aplikace zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), resp. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelé s poukazem na uvedené právní předpisy dovozovali, že jim přísluší odškodnění za duševní újmu ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství v rozhodnou dobu, tedy 700 000 Kč. Podle městského soudu však v daném případě mohly služební orgány přiznat stěžovatelům mimořádné odškodnění toliko na základě zákona o vojácích z povolání, který jednoznačně stanovil maximální výši mimořádného odškodnění. Právní úprava přiznávání mimořádného odškodnění neobsahuje mezeru, kterou by bylo možné zaplnit použitím analogie. Jiný výklad nelze dovodit ani z judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Žalobci akcentovaná judikatura neumožňuje správním orgánům či správnímu soudu navýšit mimořádné odškodnění v situaci, ke které došlo v dané věci. 5. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). I podle Nejvyššího správního soudu služební orgány v dané věci postupovaly správně, neboť vycházely ze zásady, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovateli v kasační stížnosti odkazovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se netýká odškodnění rodičů zemřelého vojáka, ale směřuje ke sjednocení odškodnění za újmu na zdraví v oblasti pracovního práva a občanského práva jakožto soukromoprávních odvětví; z toho však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovozovat, že by obdobný princip sjednocení odškodňování měl být aplikován například na pozůstalé po zemřelých vojácích, které se řídí jen instituty práva veřejného. Uvedené východisko nutno podle Nejvyššího správního soudu vztáhnout též k Ústavním soudem zformulované jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vyjádřené například v nálezu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573). Z textu zákona o vojácích z povolání, jeho geneze, jakož i z důvodové zprávy k tomuto zákonu, podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozdílné zacházení (oproti úpravě v zákoníku práce a v občanském zákoníku) bylo zákonodárcem zvoleno cíleně, a to na základě legitimních důvodů majících objektivní základ; nelze proto v této souvislosti hovořit o nepřiměřenosti právní úpravy nebo o libovůli normotvůrce. Příslušníci ve služebním poměru totiž požívají řady výhod, které naopak zaměstnancům předpisy soukromého práva nepřiznávají. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že příslušníci ozbrojených složek se výslovně zavazují v případě potřeby pro Českou republiku nasadit i vlastní život, přitom ani z toho důvodu nelze zcela srovnávat postavení vojáků z povolání s běžnými občany nebo běžnými zaměstnanci. Pokud stěžovatelé v kasační stížnosti odkazovali na § 2595 občanského zákoníku upravující subjektivní odpovědnost škůdce za zavinění, jde zjevně o zcela odlišný právní institut od objektivní odpovědnosti státu za úmrtí vojáka z povolání. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že odlišnosti mezi úpravou v zákoně o vojácích z povolání a soukromoprávními předpisy nezakládají nepřiměřenou nerovnost, vzdor mínění stěžovatelů. To na druhou stranu neznamená, že by zákonodárce nemohl minimalizovat rozdíly při odškodnění za duševní újmu pozůstalých osob podle zákoníku práce a podle předpisů vztahujících se ke služebnímu poměru policistů nebo vojáků z povolání, ovšem skutečnost, že tak (doposud) neučinil, nemůže sama o sobě vyvolávat neústavnost právní úpravy dopadající na nyní posuzovanou věc. II. Argumentace stěžovatelů 6. Podle stěžovatelů lze na jejich věc aplikovat zejména nález ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 39/22, který soudům přikazuje, aby se při doslovném konfliktu mezi zněním zákona a jeho smyslem a účelem od doslovného znění zákona odchýlily ve prospěch teleologického výkladu. Stěžovatelé nesouhlasí se základní logikou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která je postavena na tom, že vojáci z povolání mají v průběhu výkonu služby možnost využívat různých specifických benefitů, které ostatní zaměstnanci nemají, a proto zákonodárce může rozhodnout, že odškodnění eventuálních pozůstalých po těchto vojácích nebude dosahovat při obdobné škodní události takové výše, jako při úmrtí civilního zaměstnance. Na druhou stranu je nepřípadné, aby vyšší odškodnění dostali i pozůstalí po obětech dopravních nehod. Správní soudy měly vyplnit evidentní mezeru v zákoně [v této souvislosti stěžovatelé odkazují například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2479/2020]. 7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 9. 2023 stěžovatelé upozornili na zákon č. 281/2023 Sb., kterým se mění zákoník práce a některé další zákony, a poukázali na to, že jím byl změněn i zákon o vojácích z povolání, a to tak, že se nově pro účely výpočtu jednorázového (mimořádného) odškodnění pozůstalých ve smyslu § 124 a 125 zákona o vojácích z povolání použije nikoliv minimální mzda, respektive je