IV.ÚS 2338/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2338/13 ze dne 3. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Františka Vacka a Jarmily Vackové, zastoupených JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1149/2011-331 ze dne 30. 4. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 522/2006-285 ze dne 10. 6. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 4. 2003 č. j. 18 C 199/2000-152 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 25.206,- Kč, která představuje rozdíl mezi cenou, jež jim měla být vyúčtována za dodávku elektrické energie podle přiznané sazby "N" - zaměstnanecké sazby, a cenou, jež jim byla v období od 1. 11. 1996 do 14. 10. 2002 jednotlivými fakturami vedlejšího účastníka, v původním řízení žalované, účtována za dodávku elektrické energie po jednostranném odnětí této sazby. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 6. 4. 2004 č. j. 36 Co 642/2003-183 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 25.206,05 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2006 č. j. 33 Odo 1155/2004-218 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl tzv. zmatečnostní vadu řízení spočívající v tom, že členkou senátu, který rozhodoval o odvolání žalobců, byla soudkyně, která na začátku řízení ještě jako soudkyně soudu prvního stupně prováděla první procesní úkony ve věci. Dále připomněl, že žalobci po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozšířili svou žalobu na plnění o dalších 5.942,70 Kč, přičemž o této změně žaloby odvolací soud opomněl rozhodnout. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 č. j. 36 Co 522/2006-242 poté, co připustil změnu žaloby na plnění, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč, ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K opětovnému dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2009 č. j. 33 Odo 1621/2007-262 zrušil tento rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že smlouva, která byla dne 17. 2. 1997 uzavřena mezi účastníky řízení, je neplatná. Dovodil také, že jednání vedlejšího účastníka nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť ten byl povinen respektovat stanovisko finančních úřadů a svůj postup uvést do souladu se zákonem, konkrétně s daňovými předpisy. Po tomto, v pořadí již druhém kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, shora označeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně (a to již pouze ve výroku o plnění) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustná odmítl. Proti posledně dvěma uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud při projednání jejich dovolání ponechal zcela bez povšimnutí ustanovení § 355 o. s. ř., ve znění od 1. 1. 2013, podle kterého se tento zákon vztahuje i na řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti. Rovněž opomněl zohlednit ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., které stanoví, že nepřípustnost dovolání u peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč neplatí, jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv, což je právě jejich případ. Namítli, že Nejvyšší soud postupoval ve svém předchozím rozhodnutí, vydaném k dovolání vedlejšího účastníka, rozdílně, když jím napadeným výrokem bylo rozhodnuto o stejné výši plnění, přesto dovolací soud toto dovolání připustil a meritorně věc rozhodl. V tom stěžovatelé spatřují nerovnost ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelé popsali okolnosti, za kterých smlouvu, jejíž neplatnost byla v řízení jako předběžná otázka řešena, podepsali, a namítli, že odvolací soud, ač mohl, nevyhodnotil předložené důkazy o psychickém nátlaku ze strany vedlejšího účastníka. V neposlední řadě stěžovatelé také poukázali na nepřiměřenou délku procesu zahájeného žalobou již v roce 1997 a jeho ukončení v roce 2013, v čemž rovněž spatřují porušení práva na spravedlivý proces. Tyto své argumenty stěžovatelé ve svém návrhu blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, uspokojivě vypořádaly. Pokud jde o výhrady stěžovatelů směřující proti rozhodování Nejvyššího soudu, nelze jim přisvědčit. Ustanovení § 355 o. s. ř. Nejvyšší soud aplikovat nemohl, neboť toto ustanovení je součástí občanského soudního řádu již od jeho původního znění z roku 1963, přičemž jeho smyslem byla úprava přechodu z původního procesního předpisu [tj. zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění pozdějších změn] na nový, kdy ohledně řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti nového občanského soudního řádu, avšak ke dni nabytí jeho účinnosti nebyla skončena, bylo zakotveno obecné pravidlo o použití předpisů pozdějších, ztělesněné právě v § 355 o. s. ř., z něhož však nový občanský soudní řád znal celou řadu výjimek (srov. kupř. § 358 o. s. ř. apod.). Odtud je pak zřejmé, že toto zákonné ustanovení svůj potenciál časem vyčerpalo, stalo se obsoletním úměrně tomu, jak "stará" řízení byla postupně skončena. To je ostatně dáno samotnou povahou tohoto ustanovení jako přechodného, intertemporálního. Je evidentní, že právní věc stěžovatelů nebyla zahájena podle procesních předpisů z 50. let, a proto § 355 o. s. ř. ani použít nebylo lze (jeho význam může být dnes již jen zprostředkovaný, kupříkladu za účelem posouzení zákonnosti určitého, nenormativního právního aktu v restitučních věcech apod.). Ani platné ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., které stanoví, že nepřípustnost dovolání u peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč neplatí, jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv, nemohl Nejvyšší soud aplikovat, jelikož bylo do občanského soudního řádu vloženo až zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Tento zákon současně v rámci