IV.ÚS 2338/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 N 98/94 SbNU 209 Požadavek určitosti žaloby ve světle práva na přístup k soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3726/2017-85, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 15 Co 161/2017-71 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2017 č. j. 26 C 36/2015-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: I. Usneseními Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3726/2017-85, Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 15 Co 161/2017-71 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2017 č. j. 26 C 36/2015-63 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3726/2017-85, Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 15 Co 161/2017-71 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2017 č. j. 26 C 36/2015-63 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. 2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 36/2015 se podává, že v předmětném řízení stěžovatel žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též jen "Ministerstvo spravedlnosti") požadoval omluvu a přiměřené finanční zadostiučinění za porušení osobnostních práv podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"). 3. V odůvodnění své žaloby ze dne 6. 1. 2014, podané Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), stěžovatel doslova uvedl: "Dne 25. prosince 2010 žalobce nastoupil do Vazební věznice Praha-Pankrác (dále jen ,VV Pankrác') k výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody, když byl předtím uznán vinným ze spáchání trestných činů útok na veřejného činitele a útok na státní orgán. Krátce po přijetí byl hospitalizován v Nemocnici s poliklinikou VV Pankrác kvůli zdravotním potížím způsobeným volním odmítáním stravy. Zde mu byla dne 4. ledna 2011 bez jeho souhlasu aplikována krevní transfuze. Tím došlo k porušení jeho práv podle § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň podle čl. 5 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Zároveň s uvedeným zákrokem byly vůči žalobci bez zákonného důvodu použity omezovací prostředky. Tím bylo porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1, 2, 3, 6, 7, 8 věstníku MZ č. 5 částky 7/2009, o používání omezovacích prostředků u pacientů ve zdravotních zařízeních České republiky. V obou popsaných případech byla též porušena žalobcova práva zaručená v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důkaz: zdravotnická dokumentace o žalobcově hospitalizaci - k vyžádání od žalované." V petitu žaloby pak požadoval stanovení povinnosti omluvit se za zásah a zaplacení 1 500 000 Kč. 4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014 č. j. Ncp 489/2014-6 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí ve věci stěžovatelovy žaloby jsou příslušné okresní soudy, a věc tak bude postoupena obvodnímu soudu. Rozhodnutí učinil bez jakéhokoliv odůvodnění. 5. Následně obvodní soud vyzval stěžovatele, aby doložil, že svůj nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel tedy Ministerstvu spravedlnosti zaslal listinu nazvanou "žádost o odškodnění", datovanou 13. 3. 2015, s totožným odůvodněním, jaké měla výše uvedená žaloba. Obvodní soud poté přerušil řízení do doby skončení předběžného projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 6. Dne 25. 9. 2015 se k žalobě vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti, které především vzneslo námitku promlčení tvrzeného nároku, a to již k okamžiku podání žaloby k městskému soudu. Dále uvedlo, že z žalobních tvrzení vyplývá, že vězeňská služba údajně porušila stěžovatelova práva podáním krevní transfuze bez stěžovatelova souhlasu a užitím omezovacích prostředků. Tím však nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku újmy na straně stěžovatele. Stěžovatel nepředložil žádný doklad, z nějž by odpovědnost státu za uvedené jednání vyplývala. Vzhledem ke stručnosti žaloby se proto Ministerstvo spravedlnosti k věci blíže nevyjádřilo. 7. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 26 C 36/2015-33 obvodní soud v plném rozsahu zamítl stěžovatelovu žalobu. Důvodem bylo zřejmé promlčení tvrzeného nároku podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. 8. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k městskému soudu, ve kterém namítal, že v dané věci se má aplikovat obecná tříletá promlčecí lhůta. Nárok na omluvu se pak nepromlčuje vůbec. Usnesením městského soudu ze dne 29. 2. 2016 č. j. 15 Co 84/2016-44 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z odvolání stěžovatele dle městského soudu vyplynulo, že jeho vůlí nebylo uplatňovat nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel se domáhal omluvy a finanční satisfakce za zásah do jeho osobnostních práv podle § 11 a násl. občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že se obvodní soud touto otázkou vůbec nezabýval, zrušil odvolací soud napadený rozsudek, neboť jde o vadu, která nemohla být napravena v rámci odvolacího řízení. Obvodnímu soudu uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na odstranění vad samotné žaloby, která postrádá vylíčení základních skutkových okolností, tedy v čem je spatřován zásah do osobnostních práv, kdo do jeho práva zasáhl, jaká újma mu tím vznikla a jakým způsobem dospěl stěžovatel k výši požadovaného zadostiučinění. 9. Obvodní soud následně vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, aby splňovala zákonné náležitosti. Obsahově obvodní soud tuto výzvu formuloval totožně s výše uvedeným pokynem městského soudu. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením ze dne 20. 5. 2016, kde doslova uvedl: "Žalobce má za to, že ve své žalobě sice správně označil žalovanou - Českou republiku, avšak organizační složkou, která by za ni měla v řízení jednat, není Ministerstvo spravedlnosti, nýbrž Vězeňská služba České republiky (dále též jen "vězeňská služba"). K zásahu do žalobcova osobnostního práva došlo tím, že žalobci byla proti jeho vůli a přes jeho nesouhlas podána krevní transfuze a byly při tom proti němu neoprávněně použity omezovací prostředky. Subsidiárně došlo k dehumanizaci žalobce, který byl chybně označen za osobu stiženou duševním onemocněním. Původcem tohoto zásahu byli zaměstnanci Nemocnice s poliklinikou Vazební věznice Praha-Pankrác a příslušníci Vězeňské služby České republiky. Žalobci způsobená újma spočívá v samotném zásahu do jeho fyzické a morální integrity, jenž může být charakterizován jako mučivé útrapy. Při stanovení výše relutární satisfakce žalobce vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se zásahů podobné povahy, inter alia, z rozsudku ze dne 5. dubna 2005 ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině (stížnost č. 54825/00) a ze dne 19. června 2007 ve věci Ciorap proti Moldavsku (stížnost č. 12066/02)." 10. K žalobě se následně vyjádřila i Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství Praha. Aniž by se podrobně vyjadřovala k meritu věci, uvedla, že její lékaři a zařízení jsou ve stejném postavení jako jiná zdravotnická zařízení. Vězeňská služba proto navrhla, aby bylo rozhodnuto o vystoupení Ministerstva spravedlnosti z řízení před obvodním soudem a vstupu vězeňské služby na jeho místo. 11. Obvodní soud usnesením ze dne 4. 8. 2016 č. j. 26 C 36/2015-55 vyzval stěžovatele, aby uhradil soudní poplatek ve výši 15 000 Kč. 12. Usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. 26 C 36/2015-63 pak obvodní soud (asistentem soudce) odmítl stěžovatelovu žalobu. Dle soudu stěžovatelova žaloba ani po doplnění nesplňuje zákonné náležitosti, aby o ní bylo možné rozhodnout. Rozhodujícími skutečnostmi jsou údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Je nutné vylíčit skutkový stav tak, aby jej bylo možné jednoznačně individ