IV.ÚS 2338/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2338/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Lubošem Bôrikem, LL.M., advokátem, sídlem Orelská 82/13, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2021 sp. zn. 3 Tdo 428/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 sp. zn. 9 To 23/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 sp. zn. 9 To 158/2020, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2020 sp. zn. 5 T 122/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2019 sp. zn. 5 T 122/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 21 T 15/2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 67 To 335/2019, stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k "úhrnnému souhrnnému" trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku stěžovateli uložil podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství ke zvládání emočně vypjatých situací. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, tj. celkem 10 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1 000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 3 854 Kč a poškozenému J. Ž. (dále jen "poškozený") náhradu škody ve výši 46 553 Kč. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve spojení s uvedeným usnesením městského soudu), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Podle obvodního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že v konkretizovanou dobu na vymezeném místě po předchozí slovní rozepři mezi A. J. a poškozeným, kdy A. J. za přítomnosti stěžovatele zvýšeným hlasem oslovil poškozeného s dotazem, zda obtěžoval jeho přítelkyni, na to stěžovatel a A. J. přistoupili k poškozenému na vzdálenost přibližně 20 až 30 cm, načež poškozený ze strachu vběhl do restaurace a zde požádal o pomoc jednoho z hostů, s tím, že ho chtějí dva kluci zmlátit, a když tento svědek venku před restaurací všem řekl, ať jsou v klidu a jdou domů, a poté se vrátil do restaurace, tak se vzápětí obžalovaný a A. J. opět přiblížili k poškozenému, který, se záměrem vyhnout se fyzickému konfliktu, zamířil zpět do restaurace, avšak ve chvíli, kdy chtěl vstoupit do jejích vchodových dveří, ho stěžovatel udeřil pěstí do pravé části obličeje, až poškozený upadl na schody ve vstupu do restaurace, čímž poškozenému způsobil nekomplikovanou zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vpravo, což si vyžádalo lékařské ošetření a celkovou dobu hojení a léčby v době nejméně 5 týdnů, se srovnatelnou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu poškozeného a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezeními při příjmu potravy (poškozený mohl po dobu 10 dnů přijímat důsledně pouze tekutou stravu a následně stravu kašovitou po celkovou dobu přibližně 6 týdnů ode dne vzniku poranění). 3. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Olga Kalašová není vyloučena z vykonávání úkonu trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 5 T 122/2018 (§ 31 odst. 1 trestního řádu). 4. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním a jeho usnesení stížností. Městský soud napadeným usnesením stížnost s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl a napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek obvodního soudu toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému, a podle § 259 odst. 3 trestního zákoníku při nezměněném výroku o vině oběma přečiny rozhodl, že stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 10 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1 000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu bolestného částku ve výši 16 553 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozeného se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve spojení s uvedeným usnesením městského soudu), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly jeho přímý úmysl ublížit poškozenému na zdraví ani srozumění s tím, že jeho facka může poškozenému způsobit zranění. Soudy tak skutek jako úmyslné ublížení na zdraví kvalifikovaly nesprávně. 7. Nesprávné právní posouzení skutku se podle stěžovatele týká také trestného činu výtržnictví, neboť pachatele ani účastníka jednání nelze počítat do okruhu osob představujících veřejnost. Jedinou osobou, která může představovat veřejnost, je svědek F., který navíc viděl potyčku pouze periferně. Dále není vyloučeno, že poškozený "se ohnal" jako první, čímž zahájil potyčku. Nelze proto dovodit, že jednání stěžovatele při vzájemném fyzickém napadání bylo skutečně hrubým narušením občanského soužití, jednání nepředstavovalo záměrnou svévoli ani bezohlednost, nýbrž zkratkovité jednání v reakci na "ohnání se" po něm poškozeným. Nelze mu proto přičítat "kvalitativní parametry" potřebné pro naplnění právní kvalifikace daného jednání jako trestného činu výtržnictví. 8. Stěžovatel dále poukazuje na subsidiaritu trestní represe. Je podle něj zřejmé, že skutek, kterým ublížil na zdraví poškozenému, jenž několik dní nemohl chodit do školy a po 13 dnech již neměl žádné bolesti a mohl bez jakýchkoliv následků pokračovat v normálním způsobu života, tj. mimo jiné hrát na saxofon,