IV.ÚS 2339/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2339/22 ze dne 27. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Sochorové, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2022 č. j. 26 Cdo 773/2022-463 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-403, ve znění usnesení ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-408, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), ve znění několika úprav provedených se souhlasem soudu, domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 373 550 Kč s příslušenstvím za prodlení se splněním nepeněžitých povinností podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), s tvrzením, že nebyla splněna povinnost umožnit stěžovatelce jako nájemci bytu a příjemci služeb s nájmem spojených nahlížet do podkladů k vyúčtování a dále povinnost vypořádat námitky vznesené proti vyúčtování. Konkrétně stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost doložit jí k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin, na jejichž základě bude seznatelný způsob rozúčtování služeb, způsob stanovení výše záloh za služby a způsob provedení vyúčtování podle příslušných právních předpisů. Dále stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zpracovat opravná vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 tak, aby tato vyúčtování obsahovala všechny náležitosti stanovené zákonem. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2020 č. j. 26 C 108/2016-334, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 11. 2020 č. j. 26 C 108/2016-357, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 373 550 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), povinnost doložit stěžovatelce k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin týkajících se vyúčtování za uvedená období obsahující náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování, jakož i umožnit stěžovatelce pořízení kopií těchto dokladů (II. výrok), povinnost zpracovat opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 (III. výrok), řízení co do částky 212 486,25 Kč zastavil (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok) s odůvodněním, že žaloba byla důvodná. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením, potvrdil III. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil ho v I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (II. výrok), zrušil výroky o náhradě nákladů (III. výrok) a rozhodl, že rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se nevydává (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nicméně na rozdíl od okresního soudu dovodil, že s ohledem na časovou působnost zákona č. 67/2013 Sb. vymezenou v § 14 tohoto zákona nelze stěžovatelce pro nedostatek potřebné zákonné úpravy přiznat pokutu za prodlení s plněním povinností souvisejících s vyúčtováním služeb za rok 2013, a dále uzavřel, že okolnost spočívající v tom, že při nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013 nebyla vedlejší účastnice schopna doložit stěžovatelce některé údaje, z nichž vyúčtování vycházelo (zejména šlo o údaje o použitých koeficientech) nelze chápat jako nesplnění povinnosti uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (tedy jako nesplnění povinnosti umožnit nájemci nahlížení do podkladů k vyúčtování a nesplnění povinnosti vypořádat eventuální námitky nájemce jako příjemce služeb souvisejících s vyúčtováním). Vedlejší účastnice totiž na námitky stěžovatelky - kromě námitek vztahujících se k vyúčtování služeb za rok 2013 - reagovala ve lhůtě stanovené § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Není tedy rozhodné, zda byla případná reklamace vyřízena věcně správně či nikoliv; podle uvedeného zákonného ustanovení podle krajského soudu postačí, že se vedlejší účastnice námitkami stěžovatelky zabývala a k reklamaci se vyjádřila. Z těchto důvodů krajský soud žalobu stěžovatelky částečně zamítl. 4. Stěžovatelčino dovolání proti II. výroku rozsudku krajského soudu, pokud jím byl změněn rozsudek okresního soudu v I. výroku ohledně částky 320 550 Kč s příslušenstvím a ve II. výroku o předložení listin k vyúčtování, Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl, jinak ho odmítl. V odůvodnění nejprve uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo částečně nepřípustné pro majetkový census ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V další části shledal dovolání přípustným, neboť stěžovatelkou formulované právní otázky nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, nicméně dovolání zamítl, neboť krajský soud tyto otázky vyřešil zásadně správně. Stěžovatelce tak ani podle Nejvyššího soudu nebylo možno přiznat pokutu podle § 8 zákona č. 67/2013 Sb. za porušení výše uvedených povinností vedlejší účastnice za rok 2013, neboť práva a povinnosti týkající se rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se podle § 14 odst. 2 uvedeného zákona provádí podle dosavadních právních předpisů (tj. právních předpisů účinných před 1. 1. 2014), které sankci obdobnou pokutě podle zákona č. 67/2013 Sb. neznaly, tudíž pro uvedenou sankci chybí zákonný podklad. Byla-li vedlejší účastnici soudem uložena povinnost vystavit stěžovatelce opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016, nelze jí za stejná období uložit sankci za to, že stěžovatelce údajně neposkytla potřebné podklady pro kontrolu vyúčtování za tato období. Tato povinnost vznikne vedlejší účastnici až tehdy, předloží-li stěžovatelce opravná vyúčtování, která bude chtít jejich správnost a úplnost s podkladovými materiály konfrontovat. Za ostatní období podle Nejvyššího soudu - jak si ověřil ze spisového materiálu - nebylo v řízení tvrzeno, natožpak prokázáno, že by vedlejší účastnice podkladové materiály k vyúčtování stěžovatelce nepředložila. Rovněž jí nelze ukládat sankci podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. za to, že se sice k námitkám stěžovatelky vyjádřila, avšak podle jejího názoru nikoliv řádně. Nedostatečné obsahové vypořádání námitek totiž není spojeno s § 8 odst. 2 uvedeného zákona (to znamená, že poskytovatel služeb příjemci služeb - nájemci - vypořádání námitek vůbec neposkytne), ale jen se sankcí podle § 7 ve spojení s § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Na základě toho lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že vedlejší účastnice se neocitla v prodlení se splněním povinnosti vypořádat námitky stěžovatelky proti předloženému vyúčtování služeb (neboť je vypořádala, byť podle stěžovatelky nikoliv řádně) a nevznikla jí proto sekundární povinnost zaplatit stěžovatelce pokutu podle § 8 ve spojení s § 13 zákona č. 67/2013 Sb. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nepovažuje za ústavně souladný závěr obecných soudů, že jako příjemce služeb (nájemce bytu) nemůže požadovat podkladové listiny k vyúčtování, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto, že je neplatné. Stěžovatelka je s ohledem na uvedený - podle ní nesprávný - výklad vystavena riziku existenčních problémů, neboť na základě podkladových materiálů, které jí nebudou předány za každý rok spojený s užíváním bytu, nebude moci upravit hospodaření své domácnosti. Při absenci pravidelné dostupnosti podkladových materiálů se rovněž stěžovatelka nebude moci dostatečně kvalifikovaně podílet na rozhodování o hospodaření celého domu. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že ani soudní znalec nebyl schopen z vyúčtování seznat způsob, jakým byly vedlejší účastnicí zúčtovány náklady na jednotlivé služby. 6. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který hodnotí jako extrémně