IV.ÚS 234/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 234/05 ze dne 20. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze, Krkonošská 16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 5. 2004, č.j. 7 C 722/97-281, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, č.j. 28 Co 367/2004-309, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 7 C 722/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti 1) J. K. st., 2) B. K., 3) J. K. ml., 4) M. K., v postavení žalovaných, o odstranění neoprávněné stavby, pod výrokem I. zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaným odstranit na vlastní náklady svoji garáž, oplocení a pergolu na pozemku p.č. 2315/76 v k.ú. Rakovník, pod výroky II. a IV. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaným a České republice, pod výrokem III. vrátil žalovaným část zaplacené zálohy na znalecký posudek. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 11. 1. 2005 k odvolání stěžovatele potvrdil napadaný rozsudek soudu I. stupně a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že tím, že okresní soud nepostupoval v nalézacím řízení tak, aby ve věci samé nedošlo k nepřiměřeným průtahům, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel se domníval, že postupem obecných soudů při rozhodování jeho právní záležitosti a vydáním napadaných rozsudků došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, práva vlastnického a práva na spravedlivý proces, zakotvených v ustanoveních čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve sdělil Ústavnímu soudu, že 1) J. K. st., 2) B. K., 3) J. K. ml., 4) M. K. (dále jen "vedlejší účastníci") v roce 1992 postavili sporné objekty na pozemku stěžovatele, ač jim ve vztahu k tomuto nesvědčilo žádné právo. Tato skutečnost byla stěžovateli známa již od samotného zahájení výstavby sporných objektů, proto o této informoval příslušné orgány a rovněž vedlejší účastníky. Navzdory tomuto jednání stěžovatele ovšem vedlejší účastníci získali stavební povolení ke stavbě garáže a následně také k této bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Pokud se tak stalo, bylo to výhradně na základě mnohých pochybení Městského úřadu v Rakovníku a Katastrálního úřadu v Rakovníku, která stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně popsal. Byl-li tedy stěžovatel napadanými rozsudky obecných soudů zbaven svého vlastnictví k tam specifikovaným pozemkům, jako jediná příčina tohoto vystupoval nesprávný úřední postup příslušných orgánů, což bezpochyby odporuje ustanovení čl. 11 Listiny a značí neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatele. V této části ústavní stížnosti stěžovatel taktéž zpochybnil počátek vydržecí lhůty, resp. nepřetržitou existenci dobré víry vedlejších účastníků o oprávněnosti držby sporného pozemku po celou dobu trvání desetileté vydržecí lhůty, jak je konstatovaly obecné soudy v napadaných rozhodnutích. 4. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel průběh řízení před obecnými soudy. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil tři období, která považoval za zatížená nepřiměřenými průtahy v řízení. Jednalo se tak o období od podání žaloby dne 10. 11. 1997 do vydání mezitímního rozsudku okresním soudem dne 8. 4. 1999, o období od vydání mezitímního rozsudku okresního soudu do jeho zrušení odvolacím soudem a o období od zadání vypracování znaleckého posudku Ing. B. dne 14. 10. 1999 do předložení posudku stěžovateli v roce 2002. Stěžovatel se pak zaměřil zejména na období zmíněné jako třetí, když v této souvislosti uvedl, že k podstatnému zdržení řízení před soudem I. stupně došlo především na základě nečinnosti ustanovené znalkyně, která, ač pověřena vyhotovením znaleckého posudku v roce 1999, předložila tento posudek soudu, resp. k dispozici stěžovateli až v roce 2002. Okresní soud však neučinil žádné opatření k nápravě, nevyzval znalkyni k plnění jejích povinností, byť stěžovatel na její nečinnost podal tomuto soudu stížnost, a dodání znaleckého posudku neurgoval. Stěžovatel tedy v této části uzavřel, že v řízení v jeho právní věci došlo k nepřiměřeným průtahům v trvání alespoň tří let, přičemž s ohledem na uplynulou dobu jsou současné možnosti stěžovatele ke zjednání nápravy vadného stavu již téměř mizivé. 5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 7 C 722/97. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření Ústavní soud uvědomil, že ve věci samé okresní soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, kdy podkladem tomuto byly všechny důkazy provedené v průběhu řízení, tedy také listinné důkazy. K výhradám stěžovatele stran nepřiměřené délky řízení před soudem I. stupně okresní soud Ústavnímu soudu osvětlil, z jakých příčin vydal mezitímní rozsudek, resp. tomuto označil zjištění, jež si je možno učinit z příslušného spisu okresního soudu. Krajský soud v rámci svého vyjádření připustil, že ve správním řízení před vznikem práva osobního užívání pozemku vedlejších účastníků došlo k pochybením, právě tato však založila dobrou víru vedlejších účastníků, se zřetelem ke všem okolnostem, že část pozemku stěžovatele užívali po právu. 7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí. II. 8. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadanými rozsudky obecných soudů bylo nepřípustně zasaženo do jeho vlastnického práva. Jak ovšem Ústavní soud z napadaných rozhodnutí obecných soudů zjistil, těmito nebylo vyhověno žalobě stěžovatele a jeho následnému odvolání z té příčiny, že vlastníky části pozemku, na které sporné stavby stojí, jsou vedlejší účastníci, jež toto vlastnictví nabyli dílem transformací podle ustanovení § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dílem vydržením podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku (č.l. 288, č.l. 311). Výše naznačenou výhradu stěžovatele je tak nutno vnímat jako jeho nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, dle něhož vedlejší účastníci nabyli vlastnictví k části pozemku, na níž sporné stavby stojí. Předkládáním takto specifikované výtky však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán. 10. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, z čeho dovozují vznik vlastnického práva vedlejších účastníků k části pozemku, na které sporné stavby stojí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o nedůvodnosti žaloby, resp. odvolání stěžovatele (zejm. č.l. 287-288, č.l. 310-311). Obecné soudy v napadaných rozhodnutích konstatovaly, že nejpozději ode dne 27. 9. 1984, kdy byla mezi vedlejšími účastníky a československým státem sjednána dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku tehdy označeného jako katastrální číslo 2315/46 (č.l. 288, č.l. 310-311), nejméně do dne 3.