IV.ÚS 2346/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2346/17 ze dne 27. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti GePolo s. r. o., se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, IČ: 29139279, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 20 Cdo 2079/2017-203, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2016 č. j. 27 Co 211/2016-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Evy Tomáškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 27. července 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost GePolo s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu vlastnictví zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny a práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě stěžovatelka tvrdí porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Okresní soud Praha - západ pověřením ze dne 26. března 2015 č. j. 206 EXE 5908/2015-33, na základě notářského zápisu notářky v Praze JUDr. Martiny Herzánové ze dne 7. dubna 2010 č. j. NZ 75/2010, N 108/2010, pověřil Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Berouně, provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky stěžovatelky (oprávněné) ve výši 2 379 989,82 Kč s příslušenstvím. 2) Usnesením ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 206 EXE 5908/2015-107 Okresní soud Praha - západ (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh Evy Tomáškové [povinné] na zastavení exekuce. 3) Na základě provedeného dokazování daný soud konstatoval, že mezi obchodní společností Prospero In s. r. o., IČ: 27091341 (právní předchůdkyní oprávněné) a povinnou byla uzavřena smlouva o úvěru, jež byla podkladem pro sepsání shora uvedeného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Smlouvou o úvěru se právní předchůdkyně oprávněné zavázala poskytnout povinné 4 260 000 Kč, přičemž částka 1 260 000 Kč již byla před uzavřením smlouvy poskytnuta v hotovosti. Zbývající částku poskytla právní předchůdkyně oprávněné převodem na účet povinné. Dne 26. září 2010 povinná dluh částečně splnila, a to ve výši 3 000 000 Kč. Vycházeje z uvedených skutkových závěrů soud prvního stupně uzavřel, že zbývající dluh povinné nebyl promlčen, neboť částečné plnění mělo za následek uznání zbytku dluhu, čímž začala běžet nová čtyřletá promlčecí lhůta. K námitce povinné, že částku 1 260 000 Kč nikdy neobdržela, soud uvedl, že povinná svůj dluh uznala a zároveň neprokázala, že by nikdy nevznikl. Z těchto důvodů návrhu povinné na zastavení exekuce nevyhověl. 4) Proti usnesení soudu prvního stupně podala povinná odvolání, jemuž Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. října 2016 č. j. 27 Co 211/2016-166, vyhověl a napadené usnesení změnil tak, že předmětnou exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce. 5) Odvolací soud tak učinil poté, co na základě provedeného dokazování (které doplnil - mimo jiné - o výslech dvou dalších svědků) zjistil, že právní předchůdkyně oprávněné nikdy částku 1 260 000 Kč povinné neposkytla. Uvedenou částku, označovanou smlouvou o úvěru jako "předchozí záloha", kvalifikoval jako další úrok z částky 3 000 000 Kč, představující téměř polovinu jistiny. Takový způsob sjednání "skrytého úroku", jakož i jeho výši, odpovídající lichevním smlouvám, považoval odvolací soud za odporující dobrým mravům, pročež danou smlouvu označil za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."). Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že je dán důvod pro zastavení exekuce z důvodu zakotveného v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a návrhu povinné proto vyhověl. 6) Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. května 2017 č. j. 20 Cdo 2079/2017-203, jako nepřípustné odmítl. III. Ústavní stížnost směřuje především vůči usnesení dovolacího soudu. Stěžovatelka namítá, že přípustnost svého dovolání založila na formulaci celkem čtyř právních otázek, na jejichž řešení bylo usnesení odvolacího soudu vybudováno. Dvěma z těchto otázek se však dovolací soud údajně nezabýval a dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, přestože splnění podmínek přípustnosti dovolání zjevně nezkoumal. Stěžovatelka především zdůrazňuje, že ve svém dovolání výslovně uvedla, že "krom toho, že i nadále důrazně trvá na tom, že hotovostně poskytnutou část úvěru skutečně povinné poskytla a o žádný skrytý úrok se tak nejedná, musí konstatovat, že v řízení se nepodařilo prokázat neplatnost ujednání oprávněné a povinné obsažené ve smlouvě o úvěru z toho důvodu, že by snad mezi stranami byly sjednány úroky v nepřípustně nadměrné výši." K tomu dále stěžovatelka namítá, že "[v]ýše povinnou a odvolacím soudem dovozeného ‚skrytého úroku' ve skutečnosti nebyla předmětem dokazování ani právního hodnocení, jejichž závěr by umožňoval dovolacímu soudu vůbec zvažovat neplatnost ujednání v úvěrové smlouvě týkající se 1 260 000 Kč." Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedla-li výslovně, že v odvolacím řízení nebyla prokázána neplatnost smlouvy o úvěru, která měla vyplývat z nadměrného "skrytého úroku", zpochybnila tím i závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru. Současně má za to, že výše údajného skrytého úroku nebyla předmětem dokazování ani právního hodnocení odvolacího soudu, pročež odvolací soud nemohl učinit svůj následný právní závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z daného důvodu. Závěr dovolacího soudu o tom, že posouzením neplatnosti úvěrové smlouvy se nemohl zabývat, neboť tento nebyl napaden, proto považuje za neudržitelný. Co se týče otázky neposkytnutí částky 1 260 000 Kč její právní předchůdkyní, namítá stěžovatelka, že takový závěr odvolací soud opřel toliko o jedinou svědeckou výpověď, aniž by výslech daného svědka zopakoval. Uvedenou výhradou stěžovatelky se však dovolací soud nezabýval. Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že způsob, jakým odvolací a dovolací soud odůvodnily svá napadená rozhodnutí, odporuje požadavkům formulovaným v rozhodovací praxi Ústavního soudu (stěžovatelka zmiňuje nálezy Ústavního soudu ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 23. října 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12 a ze dne 3. května 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), čímž zasahuje do jejích ústavně zaručených základních práv, a proto je třeba napadená rozhodnutí zrušit. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá revize posouzení svého dovolání a přezkoumání skutkových závěrů soudu odvolacího. Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že v postupu obecných soudů v projednávané věci neshledal žádná ústavně právně relevantní pochybení. Ústavní stížnost tak v podstatě představuje polemiku se závěry obecných soudů, jež však má Ústavní soud za dostatečně skutkově i argumentačně podepřené, a proto neshledává důvod pro svoji kasační intervenci. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkole