IV.ÚS 2349/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2349/24 ze dne 30. 7. 2025 Překvapivé skutkové posouzení věci obecným soudem na základě nepřípustných závěrů Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, sídlem Betlémské nám. 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. října 2022 č. j. 6 C 454/2018-303 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2022 č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Ing. Maxe Hillebranda, zastoupeného Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem, sídlem Urxova 430/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. října 2022 č. j. 6 C 454/2018-303 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2022 č. j. 21 Cdo 3710/2020-274 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. října 2022 č. j. 6 C 454/2018-303 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2022 č. j. 21 Cdo 3710/2020-274 se ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V nynější věci jde o pracovněprávní spor. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neplatně rozvázala s vedlejším účastníkem pracovní poměr pro nadbytečnost [podle § 52 písm. c) zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2018]. Skutečným důvodem výpovědi byly podle obecných soudů neuspokojivé pracovní výsledky [podle § 52 písm. f) zákoníku práce], přičemž jednotlivé výpovědní důvody je nutné mezi sebou rozlišovat. Pro právní posouzení věci bylo klíčové, zda organizační změny, v jejichž konečném důsledku se stal vedlejší účastník nadbytečným, stěžovatelka provedla účelově, s cílem ukončit jeho pracovní poměr. 2. Obecné soudy původně vyšly z toho, že organizační změny účelové nebyly a vedlejší účastník se stal nadbytečným až po celkové reorganizaci stěžovatelky. Nejvyšší soud však ve svém rušícím rozsudku hodnotil zjištěný skutkový stav odlišně a zavázal obecné soudy nejen právním názorem, ale i skutkovými úvahami, čímž překročil rámec dovolacího řízení, jehož účelem je právní posouzení věci. Na základě tohoto nesprávného postupu pak obecné soudy - bez dalšího dokazování - dospěly ke zcela protichůdným skutkovým závěrům, než jaké učinily v předchozím řízení. II. Popis věci a její procesní vývoj II. A. Skutkové okolnosti 3. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 4. Vedlejší účastník pracoval od roku 2005 u stěžovatelky, dceřiné obchodní společnosti rakouské společnosti X, na pozici ředitele obchodního zastoupení. Dne 1. 5. 2018 rozhodlo vedení stěžovatelky o vnitřní organizační změně, na základě které byla dosavadní funkce vedlejšího účastníka rozšířena o pozici tzv. "Key Account", jejíž podstatou byla péče o klíčové zákazníky. Běžnou agendu vedlejšího účastníka, která zahrnovala zejména správu skladu a administraci uzavřených obchodů, převzal nově přijatý zaměstnanec Ing. Skopal, který měl v pracovní smlouvě vymezen druh práce jako "nástupce současného vedoucího pobočky". Dne 31. 8. 2018 byla přijata další organizační změna, v jejímž důsledku byla pracovní pozice vedlejšího účastníka zrušena (s účinností k 1. 11. 2018). Činnosti, které vykonával, již neměly tvořit samostatnou pracovní náplň. Veškeré povinnosti měl zastat Ing. Skopal, který byl jmenován do funkce obchodního ředitele. Téhož dne obdržel vedlejší účastník výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce. V návaznosti na dohodu uzavřenou dne 18. 9. 2018 stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi nad rámec zákona odstupné ve výši šesti průměrných měsíčních platů a převedla mu do vlastnictví služební vozidlo. II. B. Rozsudky nalézacího soudu a odvolacího soudu, které vyzněly ve prospěch stěžovatelky 5. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku se vedlejší účastník domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Namítal, že stěžovatelka ukončila jeho pracovní poměr účelově pro nadbytečnost, byť se ve skutečnosti nadbytečným nestal. Po přijetí nového zaměstnance stěžovatelka připravila uměle vytvořené organizační změny a výpověď vedlejšího účastníka založila na smyšlených organizačních důvodech. Skutečným důvodem výpovědi byly jeho osobní spory s jednatelem stěžovatelky. 6. Okresní soud v Mělníku žalobu zamítl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 6 C 454/2018-180). Neprokázalo se tvrzení vedlejšího účastníka, že organizační změny byly vydány účelově s cílem ukončit jeho pracovní poměr. Za klíčový důkaz soud označil výpovědi jednatele stěžovatelky a Ing. Skopala, které byly vzájemně konzistentní a odpovídaly listinným důkazům. Smyslem první organizační změny bylo zefektivnit fungování stěžovatelky, zejména v oblasti komunikace s klíčovými zákazníky. V té době nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovatelka neměla zájem již dále vedlejšího účastníka zaměstnávat. Předpokládalo se, že jeho odborný potenciál bude využit pro rozvíjení vztahů s klienty, zatímco nový zaměstnanec měl převzít jen administrativní agendu a zlepšit stav skladového hospodářství. Ing. Skopal nebyl při přijetí do zaměstnání obeznámen s tím, že by náplní jeho práce měla být také komunikace s klienty. K ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka došlo až ve chvíli, kdy se ukázalo, že první organizační změna nepřinesla očekávaný efekt. Ani druhá organizační změna nebyla podle okresního soudu účelová. Podstatné bylo zjištění, že u stěžovatelky došlo k celkové reorganizaci. Její součástí byla změna způsobu vyřizování objednávek a komunikace s klíčovými zákazníky, kterou měla nově na starosti mateřská obchodní společnost v Rakouské republice. Pozici manažera pro klíčové zákazníky neobsadil žádný jiný zaměstnanec stěžovatelky. Pokud následně Ing. Skopal komunikoval s klienty, činil tak výhradně v souvislosti s vyřizováním objednávek, nikoli za účelem rozvíjení vztahů s významnými zákazníky. Pracovní náplň vedlejšího účastníka byla tedy nadále zajišťována zcela odlišnými mechanismy v rámci společnosti a celé obchodní skupiny. Podle okresního soudu tak existovala příčinná souvislost mezi přijatou organizační změnou a nadbytečností vedlejšího účastníka. Výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost proto byla platná. 7. Krajský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka potvrdil, že výpověď pro nadbytečnost byla platná (rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 23 Co 85/2020-229). Ztotožnil se s hodnocením okresního soudu, že cílem organizačních změn bylo zefektivnění práce stěžovatelky, nikoli ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka. Stěžovatelka dlouhodobě vyjadřovala nespokojenost s prací vedlejšího účastníka. Pokud by skutečně usilovala o ukončení jeho pracovního poměru, mohla mu dát výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce - tedy pro opakované méně závažné porušování pracovních povinností - a to bez nutnosti vyplácet odstupné. Zrušení pozice vedlejšího účastníka představovalo pouze dílčí krok učiněný při celkové změně organizace obchodní činnosti stěžovatelky. Podle krajského soudu však bylo vhodné přihlédnout k určitým administrativním pochybením v provádění organizačních změn, které mohly u vedlejšího účastníka vyvolat subjektivní přesvědčení o účelovém postupu stěžovatelky. Proto změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, které z důvodů hodných zvláštního zřetele stěžovatelce nepřiznal. II. C. Zrušující rozsudek Nejvyššího soudu 8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil rozsudky obou nižších soudů. Uvedl, že je třeba důsledně rozlišovat důvody výpovědi. Rozhodnutí o organizační změně nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi pro nadbytečnost ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce, pokud ho zaměstnavatel přijal z důvodu nespokojenosti s pracovními výsledky zaměstnance. V takovém případě smí zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr jen výpovědí podle § 52 písm. f) zákoníku práce. V posuzované věci jednatel stěžovatelky dlouhodobě vyjadřoval nespokojenost s