IV.ÚS 235/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 235/12 ze dne 8. 10. 2012 N 166/67 SbNU 43 Důsledky zrušení konkurzu ve vztahu k exekučnímu řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 8. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 235/12 ve věci ústavní stížnosti NÁCHODSKÉ STAVEBNÍ A OBSLUŽNÍ SPOLEČNOSTI, s. r. o., se sídlem Kamenice 113, 547 01 Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1. J. K. a 2. Exekutorského úřadu v Semilech, soudního exekutora Mgr. Jana Jindry, se sídlem Antonína Dvořáka 326, 511 01 Turnov, jako vedlejších účastníků řízení. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu ve své exekuční věci z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 53 EXE 419/2011, z něhož zjistil následující. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43 změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2011 č. j. 53 EXE 419/2011-25, jímž byla k uspokojení pohledávky stěžovatelky nařízena exekuce na majetek povinného J. K. podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2009 č. j. 33 Cm 74/2002-242 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010 č. j. 9 Cmo 130/2010-284 tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok II) a povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Vysvětlil, že vrchní soud neměl vyhlašovat své rozhodnutí, neboť v době od vyhlášení rozsudku krajského soudu do vyhlášení rozsudku vrchního soudu byl na majetek povinného prohlášen konkurs a toto řízení bylo na základě ustanovení § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ex lege přerušeno; okresní soud tedy nařídil exekuci na základě rozhodnutí, které nebylo řádným exekučním titulem, neboť nemělo být vydáno. III. 4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil rozsah, v jakém je oprávněn zkoumat potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu. Právní věda i praxe za základní východisko pro určení formální vykonatelnosti exekučního titulu považují jeho doručení v souladu s procesními pravidly; krajský soud však z těchto mezí přezkumu vybočil a mezi předpoklady formální vykonatelnosti zařadil i bezvadnost soudního procesu, která dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 434/96 je důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, ale neumožňuje pohlížet na takové rozhodnutí jako na nevydané; to by muselo mít odraz v jiném než zrušovacím rozhodnutí. Stěžovatelka je zbavena možnosti svou pohledávku vymoci, a tedy soudní ochrany, neboť nemůže žádat, aby vrchní soud rozhodl znovu, a to tentokráte při zachování všech procesních pravidel, poněvadž vrchní soud je vyhlášeným rozhodnutím vázán; stejně tak stěžovatelka pro překážku věci rozhodnuté nemůže podat žalobu novou. V úvahu nepřichází ani žaloba pro zmatečnost, neboť důvodem pro její podání je toliko absence materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, jež bylo na základě mechanické aplikace práva odůvodněno procesním neúspěchem stěžovatelky, aniž by byla zohledněna skutečnost, že stěžovatelka zahájila exekuční řízení v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudů obou stupňů a vyznačené doložky právní moci a vykonatelnosti. Rozhodnutí o nákladech řízení tak dle jejího názoru odporuje nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 899/11 ze dne 14. 12. 2011 (N 210/63 SbNU 441) a III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289). Dodává, že vznik nákladů exekuce nijak nezavinila a o případném zavinění lze uvažovat výlučně na straně povinného, který, ač byl při jednání vrchního soudu přítomen v zastoupení svým právním zástupcem, soud na překážku spočívající v prohlášení konkursu na svůj majetek neupozornil. IV. 5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení a vedlejších účastníků. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení s tím, že má za to, že ústavní stížnost není důvodná. S ohledem na argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které relativizují správnost závěrů napadeného usnesení, ponechal rozhodnutí o ústavní stížnosti zcela na Ústavním soudu. 7. Stěžovatelka v replice k vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedla, že soud pouze odkázal na své závěry obsažené v napadeném usnesení, pročež takové vyjádření považuje za nedostatečné, neboť z něho není nijak zřejmé, jak soud nahlíží na stěžovatelčinu argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti; z tohoto důvodu stěžovatelka setrvala na své ústavní stížnosti. 8. Vedlejší účastník J. K. a soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, Exekutorský úřad v Semilech, se k ústavní stížnosti nevyjádřili. V. 9. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. VI. 10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. 11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití jednoduchého práva; přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), bod 11]. 12. Vycházeje z výše vymezeného rozsahu své přezkumné pravomoci, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda krajský soud vyložil příslušná ustanovení insolvenčního zákona s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávané věci tak, aby stěžovatelce neupřel právo na soudní ochranu. 13. Stěžovatelce nelze přisvědčit v názoru, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat exekuční titul i z hlediska, které uplatnil krajský soud v napadeném usnesení. Exekuční soud je naopak povinen exekuční titul přezkoumat i v tomto rozsahu a zamítnout návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu, resp. rozhodnutí, jímž odvolací soud vyhovující rozsudek ve věci samé potvrdil v době, kdy odvolací řízení ve věci samé bylo ze zákona prohlášením konkursu přerušeno, a to proto, že takové rozhodnutí nemohlo mít - a nemělo - právní účinky, a není zde tudíž vykonatelný exekuční titul (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 647/2005 ze dne 21. 6. 2007, dostupné na http://www.nsoud.cz/). Závěr o nevykona