IV.ÚS 235/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 235/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. V. a 2) nezl. J. V., obou zastoupených Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem sídlem Dušní 906/8, Praha 1 -Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 č. j. 100 Co 7/2019-1521, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že byla porušena jejich základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 5, čl. 7, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 8. 2019 č. j. 100 Co 7/2019-1521, byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2018 č. j. 30 P 176/2014-1262, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2019 č. j. 30 P 176/2014-1285, ve výroku II. změněn tak, že stěžovatel (otec nezletilé stěžovatelky) je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu v roce od středy od 15:00 hodin do pondělí bezprostředně následujícího lichého týdne do 7:50 hodin. Tato běžná úprava styku byla v období školních prázdnin nahrazena v rozsudku blíže specifikovanou zvláštní úpravou styku. Rozsudek okresního soudu byl dále změněn ve výroku III. tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé počínaje dnem 1. 11. 2016 částkou 5 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 8. 2019 částkou 7 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2016 do 31. 8. 2019 ve výši 52 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy poměrů, byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Došlo tak ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 30 P 176/2014-723 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 25 Co 449/2015-860 ve výrocích o výživném a úpravě styku stěžovatele s nezletilou. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. 3. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popisuje svůj náhled na dosavadní vývoj rodinné situace a vymezuje se vůči předchozím rozhodnutím obecných soudů z let 2013, 2014, 2015 a 2016. 4. Vůči ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu pak stěžovatel uplatňuje celou řadu dílčích námitek, které mají původ v minulých incidentech mezi rodiči nezletilé. V tomto směru např. uvádí, že jeho označení matky za psychicky labilní osobu v roce 2012 podle něj navzdory hodnocení soudu koresponduje se znaleckým posudkem, že bylo správné, pokud žádal o nahrazení souhlasu matky s přijetím nezletilé do základní školy, kam ji následně také posílal každou středu, kdy ji měl ve styku, nebo že krajský soud překroutil informace o názorech nezletilé na rozsah rodičovské péče od jeho přítelkyně, či to, že soudy nesprávně interpretovaly kresbu nezletilé. Dále uvádí, že zatímco on respektuje aktivity zvolené matkou pro nezletilou, matka jím zvolené aktivity nerespektuje, dále že matka provádí duplicitní nákupy namísto toho, aby nezletilá používala věci, které jí pořídil on, nebo např. to, že došlo-li lékařem v době nemoci nezletilé k vypsání "ošetřování člena rodiny" na osobu matky bez jejího vědomí, šlo ze strany stěžovatele nikoliv o naschvál, ale o pomoc matce. 5. Rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou stěžovatel vytýká, že ponecháním nezletilé v péči matky a ponecháním nerovnosti v rozsahu výchovného prostoru každého z rodičů, tedy odchýlením se od rovnosti v povinnostech a právech rodičů, došlo k zásadnímu zásahu do jeho povinností a práv, a to jak kvalitativního, tak kvantitativního charakteru. Namítá, že krajský soud nevysvětlil, proč je toto řešení způsobilé ochránit blaho nezletilé a jak by nezletilé mohlo být k újmě, pokud by její rodiče měli stejné povinnosti a práva. Střídavá péče by podle něj pro nezletilou měla celou řadu pozitiv, která v ústavní stížnosti podrobně rozvádí. Uvádí, že rovnoměrná střídavá péče je v evidentním zájmu nezletilé a poukazuje na to, že rozdíl mezi širokým stykem a střídavou péčí není pouze formální. Z judikatury Ústavního soudu pak dovozuje, že nařízení střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, přičemž žádný z důvodů vylučujících střídavou péči podle něj naplněn nebyl. V této souvislosti je pak v ústavní stížnosti obsažena také námitka, že opatrovník nezletilé v celém řízení zásadním způsobem porušoval své povinnosti, když ji neseznámil s rozsudkem okresního soudu, nekonzultoval s ní další postup a nerespektoval přání nezletilé, která neverbálně projevila větší náklonost ke stěžovateli. 6. Jde-li o stanovení výživného, stěžovatel si je vědom oprávněnosti soudu rozhodovat i bez návrhu a překročit návrhy účastníků, rozhodnutí krajského soudu však vnímá jako svévolné, považuje ho za tragickou ukázku finanční negramotnosti a namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů a jejich právního hodnocení s provedenými důkazy. Krajský soud podle něj vycházel z vykonstruovaných fiktivních příjmů. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podnikání v oblasti bydlení na úvěr, kterému se kromě jiného věnuje, je spojeno s nevyhnutelnými náklady, krajský soud však reálné, nutné a značné náklady na dosažení příjmu v této oblasti pominul. Namítá také, že příjmy a majetkovými poměry matky se krajský soud nezabýval ve shodném rozsahu jako u něj. V závěru krajského soudu, dle kterého vybírání nájemného z jeho bytů v hotovosti narušuje věrohodnost o tržní výši nájemného, stěžovatel spatřuje porušení svého práva činit to, co není zákonem zakázáno a nebýt za to sankcionován. Rozhodnutí o zvýšení výživného je podle něj zcela mimo mantinely spravedlivého procesu také vzhledem k tomu, jak krajský soud posoudil skutečnost, že aktuálně nastoupil na rodičovskou dovolenou se svou další nezletilou dcerou. Stanovení výživného na nezletilou ve výši pobíraného rodičovského příspěvku při třetinovém podílu na péči o ni, je dle stěžovatele v příkrém rozporu s elementárním citem pro spravedlnost. Konstatování krajského soudu, že sice vytváří jmění nezletilé, ale zvýšeným výživným toto bude umožněno i matce, stěžovatel považuje za nevhodný a zcela nedůvodný zásah do svých práv a povinností ve vazbě na budování a správu jmění nezletilé. III. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a j