IV.ÚS 2350/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2350/18 ze dne 16. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. T., 2. E. T. st., 3. E. T. ml. a 4. nezletilé A. T., zastoupené otcem E. T. st., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3846/2017-441, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 3 Co 185/2015-400 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2015 č. j. 16 C 42/2011-350, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Hradec Králové, příspěvkové organizace, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na život podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy, "právo, aby zájem nezletilých byl předním hlediskem při jakékoliv činnosti jich se týkající uskutečňované soudy" podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se první stěžovatelka a druhý stěžovatel domáhali na vedlejší účastnici (za účasti vedlejší účastnice - společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, na její straně) náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč a 3. stěžovatel a 4. stěžovatelka ve výši 500 000 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Svůj nárok stěžovatelé vyvodili z toho, že jsou rodiči a sourozenci nezletilé I. T., která zemřela ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice, přičemž zaměstnanci vedlejší účastnice chybným léčebným postupem jí přinejmenším snížili šanci na vyléčení. Krajský soud však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice postupovala nesprávně či odchylně od současných dostupných poznatků lékařské vědy, přičemž zdravotní stav I. T. a její léčba byly komplikovány vrozenou mitochondriální poruchou, která byla objektivně zjištěna až po její smrti, přičemž měla podstatný negativní vliv na vývoj zdravotního stavu, který se zhoršoval i přes adekvátní léčbu. 3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že stěžovatelé sice předestřeli pět procesně právních otázek, konkrétně však dle Nejvyššího soudu neformulovali žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení dovoláním napadený rozsudek závisel, ve spojení s konkrétním předpokladem přípustnosti, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř., a že pokud vrchnímu soudu vytýkali nesprávná skutková tvrzení, nejde o způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že pochybení vedlejší účastnice spatřovali v tom, že až v době hospitalizace byla u I. T. zjištěna zvýšená koncentrace sodíku v plazmě, přesto jí byl podáván další sodík, což mělo za následek zvýšení jeho koncentrace až k extrémním hodnotám, a že jí byly podávány tekutiny v takovém množství, že se její hmotnost zvýšila z 8,5 kg na 11,5 kg. 6. Dále poukázali na to, že v řízení před krajským soudem byl usnesením ze dne 25. 4. 2013 č. j. 16 C 42/2011-125 ustanoven znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, MUDr. Vladimír Němec, Ph.D., toto usnesení jim bylo doručeno 3. 5. 2013, dne 6. 5. 2013 podali proti osobě znalce námitku, v níž poukazovali na jeho poměr k účastníkům i k věci. Ten měl spočívat v tom, že jmenovaný působil a aktuálně působí na dětské klinice vedlejší účastnice, že má osobní vztahy se členy vedení této kliniky doložené jejich publikační činností a že jeho nadřízeným je MUDr. Marian Šenkeřík, který byl ošetřujícím lékařem I. T. ve dnech 27. a 28. 2. 2008, takže by soudem ustanovený znalec měl hodnotit kritizovaný léčebný postup svého nadřízeného. Krajský soud o této námitce rozhodl až po třech měsících a až poté, co znalec svůj posudek vypracoval, a to tak, že jí nevyhověl (usnesení ze dne 26. 8. 2013 č. j. 16 C 42/2011-163). Tento procesní postup označili stěžovatelé za flagrantní porušení svých ústavních práv, přičemž poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bajič proti Chorvatsku ze dne 13. 2. 2013, stížnost č. 41108/10, nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, přičemž krajskému soudu vytkli, že i přesto ze znaleckého posudku včetně písemného doplnění a výslechu tohoto znalce vycházel. Vrchní soud k jejich námitkám v rozporu s obsahem spisu argumentoval tím, že se krajský soud s námitkami podjatosti, podanými ne v době ustanovení znalců, ale po podání posudků, pravomocně vypořádal. 7. V dovolání pak stěžovatelé dle svých slov poukázali na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 a dále rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, označili i výše uvedený rozsudek ESLP a nález Ústavního soudu, přičemž formulovali pět otázek procesního práva. Nejvyšší soud však v usnesení napadeném ústavní stížností konstatoval, že neuvedli jediné rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterého by ona údajná odlišná rozhodovací praxe vyplývala a není formulována žádná otázka procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá. Stěžovatelé, poukazujíce na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a bod 43 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), mají ovšem za to, že z jimi podaného dovolání bylo zřejmé, v čem spatřovali splnění podmínek přípustnosti dovolání, jaké konkrétní otázky procesního práva předkládají, jak se při jejich řešení odvolací soud odchýlit od jednoznačně specifikované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu i ESLP. 8. V dovolání, jak stěžovatelé dále uvádějí, namítli rovněž, že se vrchní soud nevypořádal s celou řadou námitek, které uplatnili v odvolání, např. že v důsledku vedení zdravotnické dokumentace v rozporu s § 67b odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nebylo možné stanovit přesné množství tekutin a přesné množství sodíku podaných I. T., což krajský soud fakticky interpretoval ve prospěch vedlejší účastnice, když konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by jmenované byly tekutiny podávány v nepřiměřeně velkém množství. V této souvislosti v dovolání zopakovali již jednou položenou otázku procesního práva, zda je odvolací soud povinen se řádně vypořádat s argumentačními tvrzeními a tvrzenými námitkami uplatněnými účastníky řízení, přičemž znovu poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007. V této souvislosti stěžovatelé v ústavní stížnosti připomněli judikaturu Ústavního soudu, představovanou např. nálezem ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), týkající se povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení. 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž upozornili, že nelze určit přesné množství sodíku a vody, které bylo podáno zemřelé, s ohledem na vadné vedení zdravotnické dokumentace vedlejší účastnicí, také znalec MUDr. Vladimír Němec, Ph.D., při svém výslechu dne 14. 1. 2014 výslovně uvedl, že není schopen říci, kolik celkem sodíku pacientka dostala, a že se nemůže vyjádřit k tomu, zda bylo toto množství slučitelné se životem, přičemž sama vedlejší účastnice zpochybnila údaje ve své vlastní zdravotnické dokumentaci, když argumentovala tím, že nelze spoléhat na záznam z pitvy, neboť hmotnost těla zemřelé byla určena nesprávně. Na tuto situaci dle stěžovatelů dopadají závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 a ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17, které se týkají principu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého