IV.ÚS 2351/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2351/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021 č. j. 28 Cdo 860/2021-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 21 Co 141/2020-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 16 C 413/2018-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jany Hozmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo ústavně zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice (jako žalobkyně) je vlastnicí konkrétních pozemků v katastrálních územích Hlubočepy a Holyně, dále zamítl vzájemný návrh stěžovatelky (jako žalované) na určení, že je vlastnicí stejných pozemků, a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 441 706,50 Kč. Jako nedůvodnou přitom odmítl stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastnice nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť se svých práv ke sporným pozemkům mohla domáhat podle restitučních předpisů, s odůvodněním, že vedlejší účastnice k postupu podle restitučních předpisů neměla žádný důvod, neboť se legitimně mohla domnívat, že je vlastnicí sporných nemovitostí, a vlastnické právo vedlejší účastnice bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků. Stejně tak obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelkou vznesenou námitku vydržení, a to z důvodu nedostatku držby sporných pozemků v dobré víře s ohledem na zapsané vlastnické právo vedlejší účastnice v katastru nemovitostí po celou dobu tvrzené držby. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 227 480 Kč. Jde-li o existenci naléhavého právního zájmu, ztotožnil se se závěry obvodního soudu, a dále konstatoval, že k vydržení sporných pozemků nedošlo, neboť stěžovatelka, která uvedla, že je spravovala a prováděla na nich údržbu, netvrdila ani neprokázala, že by je fakticky držela (ovládala). 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jde-li o náklady řízení) přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Úvodem stěžovatelka uvádí, že mělo dojít k porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva v důsledku nesprávného posouzení aplikace příslušných předpisů a posouzení předpokladů vzniku držby jakožto předpokladu vydržení, k zásahu do práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) v důsledku extrémního nesouladu soudních závěrů se skutkovými zjištěními vzešlými v průběhu řízení a nesprávnosti závěrů o výši nákladů řízení. Mělo dojít i k zásahu do práva na rovné zacházení, protože v průběhu řízení na ni byly nedůvodně kladeny při dokazování a právním posuzování vzniku a existence držby pozemků než na vedlejší účastnici odlišné nároky. 6. Následně stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh daného soudního řízení. Dále předestírá svou právní argumentaci k výše uvedeným námitkám. Jde-li o tvrzený zásah do vlastnického práva, stěžovatelka odmítá názor obecných soudů, že na danou věc nelze aplikovat restituční předpisy. Důvodem má být, že vedlejší účastnici byla známa existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v podobě faktického záboru sporných pozemků státem před rokem 1990, což má být patrno jak z obsahu kupní a darovací smlouvy z roku 1974, tak i z jejích tvrzení obsažených v žalobě. Některé ze sporných pozemků jsou navíc historickými veřejnými statky, neboť se na nich nachází pozemní komunikace postavená v období první republiky. Vedlejší účastnici muselo být známo, že užívání zastavěných pozemků je vyloučeno, a tedy nemohla být v dobré víře, že jí mohou náležet, navíc jako jejich vlastník na seznamu historických veřejných statků byla uvedena obec S. Podle stěžovatelky z provedených důkazů nemůže vyplývat jiný závěr než ten, že se sporné pozemky staly předmětem záboru a stěžovatelce byla tato skutečnost známa, přesto obecné soudy dospěly k závěru, že restituční předpisy nelze aplikovat, a to aniž by se vypořádaly s její argumentací. 7. Dospěly-li podle stěžovatelky obecné soudy k závěru, že vedlejší účastnice o záboru neměla povědomí, bylo třeba zkoumat, kdo ze dvou duplicitně zapsaných vlastníků pozemky fakticky držel a nakládal s nimi jako vlastními. Upozorňuje, že je nabyla na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 a 11. 9. 1992, že nebyla upozorněna, že s pozemky hospodaří někdo jiný, a od samého počátku chopení se držby neměla důvod pochybovat o výlučnosti užívání pozemků. Jde-li o faktické nakládání s pozemky, stěžovatelka tvrdí, že vykonávala všechny složky vlastnického práva, kdy prováděla rekultivaci lesa i těžbu dřeva a pečovala o pozemky zastavěné zmíněnou komunikací, což v řízení doložila, a to na rozdíl od vedlejší účastnice. I když městský soud shledal, že sporné pozemky skutečně spravovala a prováděla na nich údržbu, nedospěl k závěru, že by se chopila držby, což stěžovatelka označuje za zmíněný extrémní nesoulad. Nejvyšší soud jí přisvědčil, že provádění změn na věci není obligatorním znakem držby, přesto nic městskému soudu nevytkl a svůj nelogický závěr doprovodil nepřesvědčivou argumentací. 8. Zmíněná nerovnost účastníků pak byla podle stěžovatelky založena tím, že u vedlejší účastnice obecné soudy konstatovaly, že prokázání nakládání s pozemky po ní nelze objektivně požadovat, neboť byly pro ni prakticky nepoužitelné. Takovou představu stěžovatelka považuje za lichou, neboť i fyzická osoba má právo brát plody (ve smyslu těžby) z lesních pozemků, navíc je zde obecná povinnost vlastníků pečovat o lesní pozemky, a to vykonávala pouze ona. Postavení obou účastnic bylo prakticky identické, a tudíž bylo třeba zkoumat, kdo se držby skutečně chopil a fakticky s nimi nakládal. 9. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vedlejší účastnici přiznaly náhradu nákladů v excesivní výši, s tím, že přesahují svoji funkci. Náhrada nákladů by neměla být sankčním prostředkem neúspěšného účastníka, ale měla by pokrývat reálně účelně vynaložené výdaje úspěšného účastníka, čemuž tak zde není. O výši nákladů bylo rozhodnuto v duchu ústavně nekonformního konceptu tzv. nepoměrných obtíží ve smyslu § 9 odst. 1 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu. 10. Nadto obecné soudy ověřitelným údajem o ceně nedisponovaly, neboť své rozhodnutí založily na listinném důkazu, který nebyl znaleckým posudkem, ač tak byl vedlejší účastnicí prezentován, na což v řízení poukazovala. V těchto souvislostech stěžovatelka upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), obiter dictum nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71) a bod 27 nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) s tím, že podle aktuální právní úpravy se náklady řízení nemůže zabývat Nejvyšší soud, v důsledku čehož došlo k "zakonzervování" jeho judikatury, na jejíž změnu Ústavní soud apeloval. Podle stěžovatelčina názoru je stávající judikaturní aplikace advokátního tarifu neudržitelná, neboť zakládá zásadní nejistotu účastníků řízení, kdy tito nemohou odhadnout, v jaké výši se budou náklady řízení pohybovat, což v některých případech může znamenat odepření spravedlnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní sou