IV.ÚS 2356/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2356/09 ze dne 26. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Pešatem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 8 Tdo 451/2009-3015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008 č. j. 3 To 103/2008-2775 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008 č. j. 49 T 7/200l-2590, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož má každý právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008 č. j. 3 To 103/2008-2775, byl uznán vinným pod bodem I. a) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“ nebo „tr. z.“), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem. Vrchní soud v Olomouci takto rozhodl shora uvedeným rozsudkem na základě odvolání podaného stěžovatelem a dalšími obviněnými, když odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008 č. j. 49 T 7/200l-2590 v celém rozsahu zrušil. Následně stěžovatelem a obviněným P. Ř. podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 8 Tdo 451/2009-3015 odmítl. 3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly s jím uplatněnými námitkami, že jeho jednání a jednání obviněného P. Ř. ve vztahu k poškozené (Česká republika - Ministerstvo financí) bylo odlišné, a že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit. Stěžovatel v tomto ohledu tvrdí, že uvedení nepravdivých skutečností v žádosti o získání dotací, aniž by byl dán potřebný úmysl obohatit sebe nebo jiného, se stalo trestným činem (§ 250b tr. z.) teprve na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998, tedy až poté, co došlo k posuzovanému jednání. Proto bylo podle stěžovatele pochybením státního zástupce Krajského státního zastupitelství, pokud podal obžalobu pro trestný čin podvodu, a obecné soudy pak v tomto pochybení pokračovaly, přičemž následně měnily skutkovou větu jednotlivých jednání ve snaze dostát zákonným znakům trestného činu podvodu, nezabývaly se však tomu odpovídajícím způsobem subjektivní stránkou jednání. Stěžovatel v tomto jejich postupu spatřuje nepřímé porušení zákazu retroaktivity trestního zákona a na podporu této argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01. 4. Podle stěžovatelova názoru vyžaduje skutková podstata obecného podvodu podle § 250 tr. z. oproti následně doplněným zvláštním formám úvěrového či pojistného podvodu podle § 250b a § 250a tr. z. prokázání, že obviněný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nepostačuje prokázání toho, že pachatel uváděl třetí osobu v omyl tak, že při žádosti o dotace poskytl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž je třeba mít za prokázané, že již v době podání žádosti o schválení poskytnutí dotace jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu. Jestliže teprve po schválení dotace vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek, jež nemohl v době žádání o dotaci předvídat, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve stanovené lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo jestliže až dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak podle stěžovatele takové jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. z. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů proto neumožňují učinit závěr, že sám stěžovatel, jehož aktivní jednání (vystavení faktur) nastalo až následně, měl úmysl již v okamžiku podání žádosti o dotace peněžní prostředky nevrátit a obohatit tak jiného na úkor jiného. 5. Jednání stěžovatele a ostatních obviněných probíhalo v určitých fázích, kdy po schválení dotace byly prostředky po celou dobu na účtu Ministerstva financí a všechny rozhodující operace, jimiž nakonec došlo k odčerpání finančních částek, se udály následně. Pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že finanční situace družstva SAVIENA - výrobní družstvo invalidů, byla nedobrá, nebylo prokázáno, že by sám stěžovatel byl s touto situací v době vydávání fiktivních faktur srozuměn tak dalece, aby dokázal předvídat, že v okamžiku uplynutí lhůty návratnosti dotace nebude družstvo schopno dotaci vrátit. Ze skutkových zjištění také nelze dovodit, že by stěžovatel měl úmysl sebe nebo jiného obohatit, když převedené finanční prostředky vyplácel zpět obviněnému P. Ř., který je mohl vrátit poškozené. Stěžovatel považuje za nepochybné, že obviněný P. Ř. předložil k žádosti o dotace doklady, které mohly neodpovídat skutečnosti, čímž by bezpochyby uvedl poškozenou v omyl, a že prostředky pocházející z dotace posléze nezaplatil a použil k jiným účelům. Z provedených důkazů však nelze podle stěžovatele učinit závěr, že P. Ř. takto jednal po vzájemné dohodě se stěžovatelem. Stěžovatel má za to, že právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, podle kterých stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jsou v rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy tak porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku především jeho právo na osobní svobodu, garantované čl. 8 Listiny. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k jeho osobě zrušil, a současně žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. II. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 49 T 7/200l a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. z k výtkám stěžovatele v podaném dovolání zabýval a s jeho výhradami se vypořádal na str. 14 a 15 jeho usnesení. Na závěry zde uvedené pro stručnost odkazuje. V daných souvislostech je podle Nejvyššího soudu na místě znovu akcentovat, že se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že stěžovatel jednal v eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. z. Na rozdíl od názoru stěžovatele je dovolací soud přesvědčen, že tzv. podvodný úmysl mohl relevantně pojmout až poté, co již spoluobviněný P. Ř. požádal o poskytnutí dotace. Jak správně stěžovatel připomněl, jednání spoluobviněných probíhalo v určitých fázích. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu bylo významné, že s finančními prostředky státu uloženými na účtu u pobočky České spořitelny nemohl žádný z obviněných volně nakládat, ty byly převedeny až po předložení fiktivních faktur na účet společnosti JOKI Company Production & Trading, spol. s r. o., a teprve v tomto okamžiku byl trestný čin podvodu podle § 250 tr. z. dokonán. Stěžovatel tak vystavil fiktivní faktury v průběhu naplňování objektivní stránky trestného činu podvodu a v době převodu peněžních prostředků na účet této společnosti již věděl, že jím fakturované stroje ani zařízení nebyly dodány, že peněžní prostředky slouží k jiným než určeným účelům; pokud vystavil fiktivní faktury umožňující takový převod peněz a následně s finančními prostředky došlými na účet společnosti JOKI Company Production & Trading, spol. s r. o., disponoval, není pochyb o jeho úmyslu způsobit škodu na cizím majetku už v době vystavení nepravdivých faktur. Nejvyšší soud považuje za nevěcné srovnávání zna