IV.ÚS 2356/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2356/14 ze dne 14. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele A. T. F., t. č. v předběžné vazbě ve vazební věznici Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2014 sp. zn. 14 To 77/2014, spojené s žádostí o přednostní projednání a o spojení s věcí sp. zn. III. ÚS 1808/14, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou dne 14. 7. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, stěžovatel má za to, že výše uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z tohoto důvodu stěžovatel brojil proti konečnému rozhodnutí ve věci zamítnutí návrhu na propuštění z předběžné vazby, do které byl vzat podle § 94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v předchozích opravných prostředcích tvrdil, že je bezdůvodně omezován na osobní svobodě, a to od té doby, kdy byl zadržen (dne 5. 4. 2014 v 17:00 hod.), a poté byl vzat do předběžné vazby na základě žádosti Ministerstva Spravedlnosti Spojených států amerických ze dne 25. 3. 2014. K žádosti americké strany byl přiložen neúplný zatýkací rozkaz Magistrátního soudce Spojených států z jižního okresu New York ze dne 26. 3. 2014. Požadavek vyjádřený v žádosti o vydání se opírá o závazky vyplývající ze Smlouvy ze dne 2. července 1925 mezi republikou Československou a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců a jejích dvou dodatkových úmluv (pro Českou republiku publikovaných pod č. 48/1926 Sb., č. 185/1935 Sb. a č. 8/2010 Sb. m. s.). Poukázal na to, že žádost o zadržení i extradiční řízení se stěžovatelem se neřídí smlouvou č. 48/1926 Sb. (na rozdíl od dalších zadržených Jabera a El Merebiho, u kterých následek měl nastat na území Spojených států amerických), ale dle zákona č. 104/2013 Sb., na základě zásady reciprocity. 3. Stěžovatel brojil v mezidobí mezi rozhodnutími soudů dalšími návrhy (propuštění z vazby, právní argumentace), a poukázal na to, že Vrchní soud porušil procesní pravidla. Pochybení mělo spočívat v tom, že při rozhodování o stížnosti zohlednil všechny argumenty stěžovatele, a to aniž by o nich předtím rozhodoval Městský soud v Praze. Zdůraznil, že měl být bezpodmínečně po uplynutí prekluzivní lhůty propuštěn na svobodu, neboť nebyl předložen zatykač ze státu, kde se trestný čin stal, což je podmínkou řádné extradiční žádosti (dne 5. 6. 2014 v 17:00 skončila dvouměsíční prekluzivní lhůta stanovená v čl. XI odst. 4 mezinárodní smlouvy č. 48/1926 Sb., ve znění dodatkových protokolů). 4. Dle tvrzení stěžovatele nikdy nepáchal trestnou činnost, stal se obětí policejní provokace orgánů Spojených států amerických a ani žádné nelegální organizaci nemohl dodat jakýchkoliv zbraní. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i ESLP je taková policejní provokace podněcující k páchání trestné činnosti zcela nevinnou osobu bez zločineckých sklonů zcela nepřípustná, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. 5. Stěžovatel požádal o přednostní vyřízení jeho ústavní stížnosti s ohledem na to, že předběžnou vazbou mu vznikají značné morální i finanční škody a hrozí mu rozpad rodinných vztahů. Poukázal na nepříznivý dopad jeho zadržení na obranu státu Ukrajina, neboť je zaměstnán na velmi významné státní pozici a argumentoval současnou politickou a vojenskou situací na ukrajinském území. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu navrhl, aby spojil toto řízení s již probíhajícím řízením pod sp. zn III. ÚS 1808/14, neboť spolu úzce skutkově souvisí a jde o stejné účastníky řízení. 6. Ústavní soud posoudil nejprve případnou naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla tato věc projednána přednostně. 7. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. 8. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představuje především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) a další]. 9. Ústavní soud uvádí, že smyslem extradičního řízení, tím spíše jeho dílčího úkonu, spočívajícího v rozhodování o předběžné vazbě, není posuzování viny osoby, o jejíž vydání se jedná. Takovou kompetenci soudu dožádaného státu nesvěřuje ani smlouva o vydávání citovaná v odůvodnění napadeného usnesení, nehledě na to, že v rámci řízení o vydání soud neprovádí a ani nemá možnost provádět důkazy ke zjištění, zda a za jakých okolností se stal skutek uvedený v extradiční žádosti a zda jej spáchala osoba, o jejíž vydání se žádá. Výše citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva o vydání ve znění "Druhé dodatkové úmluvy" publikované pod č. 8/2010 Sb. m. s. pouze vyžaduje, aby byl podán takový důkaz o trestném činu, který podle zákonů platných v místě dopadení postačí, aby ospravedlnil zatčení vyžadované osoby a její dodání k soudu, kdyby tento trestný čin byl spáchán na tomto území. Z obsahu spisu je zřejmé, že v žádosti Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických, adresované České republice, o dočasné zatčení se Spojené státy americké zavazují, že dokumentaci ve smyslu požadavků shora citované úmluvy dodají ve lhůtě dvou měsíců. 10. Vycházeje z obsahu připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc z pohledu naznačených kautel, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. 11. Usnesení mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy). 12. Vrchní soud v Praze přezkoumal na podkladě podané stížnosti v souladu s § 147 odst. 1 tr. řádu všechny výroky napadeného usnesení, proti nimž stížnost směřovala, i řízení, které vyhlášení uvedeného usnesení předcházelo, a neshledal stížnost důvodnou, a to ve vazebním zasedání dle § 73d odst. 3 písm. b) tr. řádu. 13. Ze spisového materiálu vyplynulo, že soud prvního stupně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu, který navrhl přijetí peněžité záruky, písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka, jako opatření nahrazující důvod předběžné vazby [§ 73a odst. 2 písm. b), § 73 odst. 1, písm. b), c) tr. řádu s odkazem na § 94 odst. 2 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních]. 14. Odvolací soud dospěl k závěru, že v průběhu dosavadního řízení před soudem prvního stupně nedošlo k procesnímu pochybení, které by odůvodňovalo zrušení uvedeného usnesení. Soud prvního stupně dle ustanovení § 73d odst. 3 tr. řádu nerozhodoval o žádosti o propuštění z předběžné vazby ve vazebním zasedání. Soud rozhodoval předtím, než uplynula lhůta šesti týdnů ode dne, kdy mu umožnil slyšení ve vazebním zasedání a za situace, kdy stěžovatel opakoval předchozí argumentaci obdobnou jako v žádosti o propuštění z předběžné vazby. Odlišná byla situace v rámci řízení o podané stížnosti před odvolacím soudem, jednak se stěžovatel ve svém podání ze dne 8. června 2014 výslovně slyšení domáhal, neboť od doby jeho posledního slyšení k vazbě již uplynula šestitýdenní lhůta dle ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) tr. řádu. Na podporu své stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby navíc uvedl další nové skutečnosti, vycházející z vyhodnocení žádosti o vydání a jejích příloh, doruč