IV.ÚS 2359/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2359/15 ze dne 22. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky R. K., právně zastoupené advokátkou JUDr. Evou Novákovou, Křenová 65a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 49 Co 379/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 25 P 100/2008 byla otci stanovena povinnost platit výživné na jeho nezletilou dceru M. ve výši 2.900,- Kč měsíčně a nezletilého syna P. ve výši 3.600,- Kč. Otec nezletilé M. podal dne 11. 10. 2013 Městskému soudu v Brně návrh, aby od 1. 7. 2013 nebylo výživné na nezletilou M. a zletilého P. stanoveno. Městský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 25 P 100/2008 jeho návrh zamítl, přičemž dospěl k závěru, že majetkové poměry a výdělkové možnosti a schopnosti otce umožňují, aby dostál své zákonné vyživovací povinnosti. K odvolání otce změnil Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku I. snížil dosavadní výživné z částky 2.900,- Kč měsíčně od 1. 7. 2013 na částku 500,- Kč měsíčně. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů soudního řízení. V předmětné ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného rozsudku krajského soudu, neboť dle jejího mínění jím došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka ve svém návrhu vychází ze zákonné povinnosti rodičů přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně vyplynulo, že neexistuje reálná překážka, pro kterou by otec nemohl nastoupit do vhodného zaměstnání. Matka nezletilé zaslala otci rozsáhlou nabídku volných pracovních míst, které by otec mohl využít. Odvolací soud reálné možnosti otce zajistit si vhodné zaměstnání vůbec nezkoumal, pominul výpověď otce, že se zcela záměrně a úmyslně vyhýbá nástupu do zaměstnání, aby nepřišel o dávky poskytované státem a odvolací soud neprovedl jediný důkaz, který by svědčil o tom, že se má výživné snížit k datu 1. 7. 2013. V provedeném dokazování nemá podle stěžovatelky oporu ani závěr odvolacího soudu, který uzavřel, že otec nezletilé odstupné ve výši 210.546,- Kč (nabyté v roce 2011) a částku 600.000,- Kč získanou jako vypořádací podíl ze zaniknutého společného jmění manželů utratil za dovolenou v Chorvatsku nebo návštěvu u příbuzných v Austrálii a placení výživného. Otec nezletilé neplatí výživné na obě děti od 1. 7. 2013 a dluh dosahuje již výše 78.000,- Kč. Náklady spojené s dovolenou nebyly předmětem dokazování, z výpovědi otce bylo zjištěno, že neprováděl žádné investice do svého bydlení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak tento dospěl k částce výživného ve výši 500,- Kč a zda vzal v úvahu další vyživovací povinnost otce k dnes již zletilému P. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby se krajský soud nevypořádal se všemi hledisky, které jsou, dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv. Je porušením práva na spravedlivý proces, pokud z odůvodnění soudu vůbec nevyplývá, proč nepřihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí především s tím, jak se krajský soud vypořádal s provedenými důkazy a jak hodnotil hlediska, na jejichž základě dochází ke stanovení výživného. Pro určení výživného jsou přitom rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného s tím, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 299/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že při zjišťování majetkových poměrů rodičů, v souvislosti se stanovením vyživovací povinnosti, je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové hodnotě movitého a nemovitého majetku, jakož i způsobu života, resp. životní úrovně povinného. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud zabýval jak majetkovými poměry povinného, tak i jeho životní úrovní. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí, s jakými hledisky se odvolací soud nevypořádal, případně které provedené důkazy nehodnotil. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud, co do odůvodněných potřeb oprávněných, vyšel ze zjištění učiněných nalézacím soudem a zaměřil se na hodnocení majetkových poměrů jak povinného, tak i matky nezletilých. Přitom uvedl, jaké příjmy stěžovatel dosahoval v minulosti, kolik finančních prostředků obdržel z titulu odstupného (cca 200.000,- Kč) a vypořádání společného jmění manželů (cca 600.000,- Kč). K finanční situaci otce odvolací soud poukázal na skutečnost, že tento je od listopadu 2011 v evidenci úřadu práce a je závislý na příspěvku na bydlení, doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí. Aktuální životní situace stěžovatele pak byla zjevně důvodem, pro který odvolací soud přistoupil ke snížení výživného. Z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že povinný byl na neplacené dovolené v Austrálii přibližně tři měsíce, což zřejmě podstatným způsobem odčerpalo jeho finanční prostředky. Pokud byla od 1. 1. 2011 uložena otci povinnost přispívat na výživu nezletilé M. částkou 2.900,- Kč a na zletilého P. částkou 3.600,- Kč, jedná se o výdaj ve výši 78.000,- Kč za rok, což není z hlediska stěžovateli vyplacené částky cca 800.000,- Kč až tak zásadní výdaj, zvláště pak za situace, kdy alespoň zpočátku byl adresátem podpory v nezaměstnanosti. Z uvedeného důvodu lze hodnotit hospodaření povinného za nezodpovědné, a to zvláště při vědomí vyživovací povinnosti ke svým potomkům. Skutečnost, že stěžovatelka zaslala povinnému nabídku pracovních míst z úřadu práce, ještě neznamená, že povinný tuto práci skutečně získá. Jeho postavení bez řidičského oprávnění a se zdravotním omezením není na trhu práce snadné, nicméně i za ta