IV.ÚS 2359/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2359/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Karlem Belatkou, advokátem, sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 4 Tdo 1233/2019-13002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019 sp. zn. 4 To 52/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2018 sp. zn. 41 T 15/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako místopředseda představenstva akciové společnosti nabízel klientům finanční služby spočívající ve zhodnocení finančních prostředků klientů při realizaci obchodů na zahraničních finančních trzích s měnovými deriváty, přičemž nepravdivě předstíral, že k takovým obchodům má společnost licenci České národní banky. Tvrzený dlouhodobý zisk následně stěžovatel využíval na úhradu závazků společnosti. Tímto způsobem podvedl nejméně 145 poškozených osob, jímž způsobil škodu ve výši přesahující 110 000 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestům odnětí svobody v trvání šesti let a zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev na dobu pět let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit části poškozených způsobenou škodu. U dalších skutků byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť podle městského soudu nešlo o trestný čin. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě velkého množství svědeckých výpovědí a listinných důkazů, přičemž skutek není promlčen. Dřívější rozhodnutí městského soudu, jímž se věc vracela státnímu zástupci k došetření, pak nemá vůči usnesení o zahájení trestního stíhání zrušující účinky. I kdyby však takové účinky mělo, k promlčení by podle městského soudu nedošlo, neboť promlčecí lhůta (sc. doba) je dvanáct let (resp. patnáct let podle příznivější pozdější úpravy). Při výměře trestu městský soud přihlédl k velkému časovému odstupu od spáchání trestné činnosti, současně však nemohl pominout, že byla páchána po dlouhou dobu a značně sofistikovaným způsobem. 3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel, státní zástupce i poškození odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek městského soudu v odsuzující části a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání obdobného jednání, nicméně ve skutkové větě vyjmenoval jen 139 poškozených a způsobenou škodu určil ve výši přes 99 000 000 Kč. Za uvedené jednání stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev na dobu pěti let. V případě jednání vůči zbývajícím šesti poškozeným stěžovatele obžaloby zprostil. V základních závěrech se vrchní soud plně ztotožnil s městským soudem. Původní usnesení o zahájení trestního stíhání nelze přes výtky městského soudu považovat za nicotný právní akt, vrchní soud se tak neztotožnil s námitkou promlčení trestní odpovědnosti. K porušení stěžovatelových práv nedošlo podle vrchního soudu ani úpravami skutkového děje tak, že v souladu s obsahem důkazů bylo upřesněno obecné vymezení období, v němž mělo docházet k páchání trestné činnosti. Při úvahách o trestu soud zohlednil zejména délku trestního řízení a trest uložil na samotné dolní hranici zákonné sazby. Nezjistil přitom žádné výjimečné okolnosti, pro něž by měl být trest vyměřen pod zákonnou sazbu. Toliko bezúhonností stěžovatele takový postup odůvodnit nelze. Naopak řada okolností páchání trestné činnosti a souvisejícího chování stěžovatele takový postup zásadně vylučují. 4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť nepřisvědčil námitce promlčení. Uvedl, že vrácením věci k došetření nedochází ke zrušení (tím méně ex tunc) usnesení o zahájení trestního stíhání, takovou pravomoc soud totiž vůbec nemá. Uvedené rozhodnutí proto nemohlo mít stěžovatelem předvídané účinky na běh promlčecí doby. Městský soud ve svém rozhodnutí ostatně ani neuvedl nic o nicotnosti či úplné zmatečnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Přerušení běhu promlčecí doby podle ustálené judikatury nezpůsobuje ani zrušení uvedeného usnesení. Úpravou skutkové věty nedošlo podle Nejvyššího soudu k porušení zásady jednoty skutku. Případnou nepřiměřenou délkou řízení nevzniká stěžovateli nárok na zastavení trestního stíhání. Tato skutečnost byla podle Nejvyššího soudu srozumitelně a logicky promítnuta do výše vyměřeného trestu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že celé trestní stíhání mělo být zastaveno pro promlčení. Jeho námitkami se však soudy dostatečně nezabývaly. Stěžovatel poukazuje na to, že obvinění ze spáchání podvodu bylo vystaveno na kapciózní otázce policejního orgánu, aniž by se stěžovatel někdy s většinou poškozených setkal. Konstatoval-li městský soud v původním rozhodnutí, že usnesení o zahájení trestního stíhání trpí zásadními vadami, nelze k němu již ex tunc přihlížet jako k legitimnímu rozhodnutí a tuto vadu nelze pak ani následně napravit. Je to podle stěžovatele totéž, jako by soud uvedené usnesení přímo zrušil. Následná "náprava" usnesení o zahájení trestního stíhání tak nemá podle stěžovatele účinky předvídané orgány činnými v trestním řízení. Rozšiřováním trestního stíhání, namísto jeho opětovného (legitimního) zahájení, došlo jen k prodlužování nezákonného stavu. V důsledku toho pak došlo k zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení. Následně při vyhlašování rozsudku došlo ještě k rozšíření údajně páchaného jednání rovněž na období mezi 1. 4. 2005 a 14. 4. 2005, aniž by na to stěžovatel mohl reagovat. 6. Dále stěžovatel namítá, že trestní řízení bylo neúměrně dlouhé, aniž by na tom on sám nesl jakoukoliv vinu. Tato skutečnost však nebyla dostatečně vzata v potaz při výměře trestu, resp. vůbec nutnosti stěžovatele trestat více než 13 let po spáchání údajného trestného činu. Soudy tak nerespektovaly požadavek přiměřenosti, zdůrazňovaný v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [v případě rozsudku městského soudu u jeho nezrušené části (viz sub 3)]. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a ú