IV.ÚS 2359/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2359/24 ze dne 18. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, sídlem Kramářova 3379, Přerov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 4 Azs 78/2024-34, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2024 č. j. 72 A 7/2024-34 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. ledna 2024 č. j. OAM-18139-12/ZR-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu (I. výrok) podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a podle § 87l odst. 3 téhož zákona mu k vycestování z území České republiky stanovilo lhůtu 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (II. výrok). V odůvodnění uvedlo, že stěžovatel byl za dobu svého trvalého pobytu na území České republiky čtyřikrát pravomocně odsouzen. Konkrétně šlo o trestné činy krádeže a neoprávněného držení platební karty (spáchané v roce 2004), přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a přečin krádeže (spáchané v roce 2010), zvlášť závažný zločin loupeže (spáchaný v roce 2014), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, a přečin výtržnictví a ublížení na zdraví (spáchaný v roce 2023). Ministerstvo zjistilo, že stěžovatel je svobodný, kromě jeho rodičů na území České republiky nežijí žádní jeho rodinní příslušníci, není vlastníkem nemovitostí, je držitelem dvou živnostenských oprávnění. Po posouzení povahy páchané trestné činnosti a osobních poměrů stěžovatele uzavřelo, že ten závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, neboť opakovaně dlouhodobě páchá úmyslnou trestnou činnost a nerespektuje rozsudky soudů, takže zrušení trvalého pobytu je jediným logickým vyústěním opakovaného úmyslného protiprávního jednání. Zásah do osobního a rodinného života stěžovatele není nepřiměřený. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ani tento trest ho neodradil v dalším páchání trestné činnosti, přitom neexistují žádné záruky, že se další trestné činnosti nedopustí. 3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí ministerstva. Podle krajského soudu ministerstvo řádně zjistilo skutkový stav věci a dospělo ke správnému závěru, že jednání stěžovatele naplňuje hypotézu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nepřisvědčil námitce, že se stěžovatel po roce 2014 napravil, neboť se v roce 2023 dopustil další trestné činnosti. Skutečnost, že proti trestnímu příkazu z roku 2023, kterým byl uznán vinným z přečinu výtržnictví a ublížení na zdraví, nepodal odpor jen proto, aby se "vyhnul" řízení před soudem, na věci nic nemění. Stěžovatel se dopouští trestné činnosti po dobu dvaceti let. Účelem uložených trestů mimo jiné bylo jej od jejího páchání odradit, avšak uložené tresty v prvních třech případech selhaly, neboť stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti nadále. Tyto skutečnosti vzalo ministerstvo v úvahu a posoudilo věc s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu. Podle krajského soudu stěžovatel představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení zájmu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel ve správním řízení neuvedl ke svému soukromému a rodinnému životu žádné skutečnosti. Teprve ve správní žalobě poukázal na to, že má přítelkyni, což ale nedoložil a nenavrhl ani žádný důkaz k prokázání svého tvrzení. Zahájil-li soužití s přítelkyní až po vydání rozhodnutí ministerstva, vzhledem k § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nepřísluší krajskému soudu se touto "skutečností" zabývat. O dobrých rodinných vazbách nesvědčí okolnosti, které vyplynuly z rozhodnutí v trestních věcech, zejména, že stěžovatel odcizoval peníze z účtů svému nevlastnímu otci. Stěžovatel netvrdil a neprokázal, že by mimo území České republiky nemohl žít rodinný život či vykonávat výdělečnou činnost. Ministerstvo samo vyhledalo podklady pro rozhodnutí ve věci, které jsou postačující pro řádné zjištění skutkového stavu. Stěžovatel měl dostatečný časový prostor se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit, což však neučinil. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel totiž nepředložil žádnou právní otázku, která dosud nebyla v jeho judikatuře řešena, kasační stížnost se nedotýká právních otázek, které by dosud byly řešeny rozdílně, neuvádí ani potřebu tzv. judikaturního odklonu a krajský soud se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud trestnou činnost stěžovatele náležitě popsal a podrobně se zabýval její povahou, závažností, četností a opakováním. S veškerou žalobní argumentací se řádně, přehledně a srozumitelně vypořádal, v žádném směru se neodklonil od judikatury Nejvyššího správního soudu a při posouzení věci nepochybil. Ministerstvo dostálo své povinnosti přihlížet k individuálním okolnostem případu, přičemž vyhodnotilo přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele v souladu se zákonnými kritérii. Zohlednilo stěžovatelovy rodinné vazby, nicméně i s přihlédnutím k jím spáchané úmyslné trestné činnosti, za kterou byl opakovaně pravomocně odsouzen, neshledal zásah do jeho soukromého a rodinného života natolik závažným, aby převážil nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku. Krajský soud rozhodnutí ministerstva v mezích žalobních bodů řádně přezkoumal, tudíž mu Nejvyšší správní soud nemá co vytknout. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a namítá porušení výše uvedených základních práv. Napadená rozhodnutí nadto považuje za rozporná s čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za zločin loupeže spáchaný v roce 2014 mělo na jeho chování "zásadní vliv", neboť začal přistupovat k dodržování zákonů "se značným respektem". Tuto skutečnost soudy pominuly, stejně tak i jeho příkladné chování ve výkonu trestu odnětí svobody. K odsouzení za přečin výtržnictví a ublížení na zdraví v roce 2023 uvádí, že ve věci byl vydán trestní příkaz, proti němuž nepodal odpor, "po svých minulých zkušenostech s trestním řízením již tento proces nechtěl kvůli sobě a zejména pak své rodině podstupovat znovu", a nevědom si následků, které to pro něj může mít z hlediska pobytového oprávnění na území České republiky, nechtěl trestní příkaz rozporovat, přitom šlo o potyčku, které kromě tří osob nebyl nikdo další přítomen. Odsouzení za tento čin podle něj nemůže vést k závěru, že představuje trvající, skutečnou a především aktuální hrozbu pro veřejný pořádek. 6. Ministerstvo podle stěžovatele pochybilo, když dovodilo závěr o narušování veřejného pořádku pouze z předešlých trestních rozhodnutí, aniž se seznámilo s celými obsahy trestních spisů a posoudilo tak všechny okolnosti rozhodné pro míru dotčení veřejného pořádku stěžovatelem. Samotné odsouzení v trestním řízení není podle konstantní judikatury správních soudů bez dalšího důvodem ke zrušení trvalého pobytu. Krajský soud tuto judikaturu nerespektoval, pročež Nejvyšší správní soud neměl přistoupit k odmítnutí kasační stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou neústavní také pro nepřiměřený zásah do rodinného života. Ministerstvo při posouzení osobních po