IV.ÚS 236/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 236/06 ze dne 28. 6. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 4 Tz 22/2006-18, ze dne 15. 3. 2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 30. prosince 1977, č. j. TR 212/77, uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona č. 60/61 Sb., kterého se měl podle tohoto rozhodnutí dopustit tím, že se v době od roku 1963 dosud soustavně aktivně zúčastňoval shromáždění osob vyznávajících učení nepovolené náboženské sekty "Svědci Jehovovi". Podílel se tak na maření a ztěžování výkonu státního dozoru nad náboženskými společnostmi a porušil ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/49 Sb. a zákona č. 219/49 Sb. i směrnic ministerstva kultury ČSR k nedovolené činnosti sekty "Svědci Jehovovi". Jako opatření byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500,- Kčs. Současně bylo vysloveno propadnutí zabavených tiskovin. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 1981, sp. zn. 3 T 32/81, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1981, sp. zn. 5 To 272/81, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. z. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Zároveň mu byl stanoven ochranný dohled v trvání 2 let a trest odnětí věcí v rozsudku výslovně vyjmenovaných pod č. 1-19. Rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 21. února 1983, č. j. TR 335/83, byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona č. 60/61 Sb.‚ kterého se měl dopustil tím, že porušil povinnosti stanovené jiným právním předpisem, a to zákonem č. 44/73 Sb., o dodržování podmínek ochranného dohledu. Jako opatření byla stěžovateli tímto rozhodnutím uložena pokuta ve výši 400,- Kčs. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, ale rozhodnutím odboru vnitřních věcí Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 16. června 1983, č. j. vnitř.-252/83-Ja bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. 3. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. září 1990, sp. zn. Rt 473/90, byl podle § 2 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 1981, sp. zn. 3 T 32/81, ve znění rozsudku Krajského soudu Praha ze dne 22. června 1981, sp. zn. 5 To 272/81, a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. 4. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. září 2005, sp. zn. Rt 2/2005, bylo rozhodnuto tak, že: I. podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je stěžovatel účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 212/77, II. podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je stěžovatel účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 335/83. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Příbrami podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele a Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 22/2006, vyslovil, že předmětným usnesením Okresního soudu v Příbrami byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch stěžovatele. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným ve výše uvedeném jeho rozhodnutí, že u pokuty z roku 1977 postih stěžovatele nijak nesouvisel s trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. z., ve znění do 31. 1. 1990, a že udělení pokuty nebylo nezákonným zabavením majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v ustanovení § 2 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatel uvádí, že již v samotném výroku rozhodnutí ze dne 30. 12. 1977, jímž byl uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona č. 60/61 Sb., je citováno ustanovení § 178 tr. z., ve znění do 31. 1. 1990, a nezákonnost tohoto rozhodnutí je zřejmá již z toho, že postihuje nijak blíže nespecifikovanou účast na shromáždění neregistrované náboženské společnosti. Stěžovatel dále rekapituluje řadu postupů, které byly vůči němu uplatněny jako projev libovůle ze strany mocenských orgánů. Napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel dále vytýká, že si Nejvyšší soud ČR neobstaral všechny související trestní spisy stěžovatele, z nichž by bylo zřejmé, že pokuta z roku 1977 měla zřetelnou souvislost s jeho dlouhodobou nezákonnou perzekucí. 6. Ve vztahu k pokutě uložené stěžovateli rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků ze dne 21. 2. 1983 stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, že pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nedodržoval podmínky ochranného dohledu, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 6 zákona č. 60/1961 Sb. a nejednalo se tedy o příčinný vztah mezi spácháním trestného činu podle § 178 tr. z. a ani v tomto případě proto nešlo o nezákonné zbavení majetku. Vytýká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že se v něm Nejvyšší soud ČR vůbec nezabýval smyslem uložení ochranného dohledu a tím, zda jeho uložení bylo v daném případě důvodné. Stěžovatel má za to, že si Nejvyšší soud měl před rozhodnutím vyžádat vedle shora uvedených trestních spisů rovněž spis týkající se toho, jak byl ochranný dohled vykonáván. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu ČR stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 7. Společně k oběma shora uvedeným rozhodnutím o uložení pokuty stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud k ustanovením § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož se aplikace tohoto zákona váže na existenci odsuzujícího soudního rozhodnutí, což podle jeho názoru daná správní rozhodnutí nesplňují, nesprávně zúženě interpretuje a aplikuje slova "i když nebylo zahájeno trestní stíhání" v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to pouze na situace, kdy "fakticky byly prováděny úkony trestního řízení". Cílem ustanovení § 33 odst. 2 uvedeného zákona však je podle stěžovatelova názoru řešení ostatních případů nezákonného zbavení osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu tak podle stěžovatele zcela přehlíží závazný historický a právní náhled, z něhož je třeba celý případ stěžovatele posuzovat, a stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na některé nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že v tomto ohledu mu Nejvyšší soud ČR neposkytl potřebnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli došlo jen k akademickému vyslovení porušení zákona, přesto stěžovatel v rozsudku spatřuje snahy o "derehabilitaci" a připomíná, že otázku, zda se Ústavní soud může zabývat případem pouze kvůli tomu, že bylo nedůvodně vysloveno porušení zákona ve prospěch stěžovatele, již Ústavní soud zodpověděl kladně ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 120/99. 8. Stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud ČR v daném případě vyhověl stížnosti pro porušení zákona, která však byla podána opožděně a měla být zamítnuta jako opožděná podle § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř. I když striktní odkaz v § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř. na dvouměsíční lhůtu podle § 266a odst. 1 tr. ř. (ve znění platném do 31. října 2004) byl vypuštěn zákonem č. 539/2004 Sb., má nicméně stěžovatel za to, že pokud opožděnost v podání stížnosti je i nadále důvodem k jejímu zamítnutí podle § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř., pak by měla být i nadále pokládána za opožděnou každá stížnost, která je v neprospěch občana podána po dvouměsíční lhůtě. Námitku opožděnosti vznesl stěžovatel ve svém písemném vyjádření k ministrově stížnosti, nicméně Nejvyšší soud ČR se jí nezabýval a stěžovatel v této souvislosti namítá porušení jeho práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny i práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zr