IV.ÚS 236/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 236/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti 1) A a stěžovatelky obchodní společnosti 2) B, obou zastoupených JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2019 sp. zn. 43 Nt 2880/2019 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2019 sp. zn. 2 ZN 807/2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") shora uvedeným usnesením rozhodlo, že se podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), nevyhovuje žádosti vlastníka bankovního účtu stěžovatelky 1) ze dne 21. 10. 2019 o zrušení zajištění finančních prostředků ve výši 55 280,76 EUR, nacházejících se na konkretizovaném bankovním účtu, patřícímu stěžovatelce 1), zajištěných usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 4. 2018 č. j. KRPA-138496-39/TČ-2018, a že se nevyhovuje žádosti vlastníka bankovního účtu stěžovatelky 2) ze dne 23. 10. 2019 o zrušení zajištění finančních prostředků ve výši 71 853,31 EUR, nacházejících se na specifikovaném bankovním účtu, patřícímu stěžovatelce 2), zajištěných usnesením policejního orgánu ze dne 23. 4. 2018 č. j. KRPA-138496-37/TČ-2018. 3. Proti tomuto usnesení stěžovatelky podaly instanční stížnosti, které Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vůči napadeným usnesením namítají nepřiměřenou délku, nedůvodnost a nedostatečné odůvodnění zajištění. V jednotlivostech tyto výhrady rozvádějí takto. 5. Téměř dvouleté zajištění označují za excesivně dlouhé. Podle jejich názoru v trestním řízení v mezidobí nedošlo k žádnému zásadnímu posunu, přesto zajištění trvá. Stěžovatelky nebyly ve věci požádány o vysvětlení, nebyly vyslechnuty a ani jim nebylo umožněno předmětnou záležitost vysvětlit. Neměly doposud žádnou možnost napomoci tomu, aby byla podezření orgánů činných v trestním řízení vyvrácena. 6. S rostoucí délkou zajištění však stoupají i nároky na jeho odůvodnění a zejména i na jeho nutnost. Přitom nebyly doposud stěžovatelkám sděleny konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zajištěné peněžní prostředky na bankovních účtech mohou být výnosem z trestné činnosti v souvislosti s provozem inzertního portálu XXX. 7. Stěžovatelky odkazují na judikaturu Ústavního soudu, podle které se jeho kasační pravomoc může projevit i v případě zajišťovacích institutů v souvislosti s porušením ústavních procesních principů ze strany orgánů činných v trestním řízení či extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a jejich závěry. 8. Dále stěžovatelky rekapitulují zjištění orgánů činných v trestním řízení a namítají, že mezi nimi a trestnou činností stíhanou ve Spojených státech amerických neexistuje žádná souvislost, není tudíž opodstatněné ani podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do dne 31. 1. 2019, (dále jen "tr. zákoník"). Stěžovatelky prohlašují, že neměly a nemají s osobou C. F. ani s inzertním portálem XXX, při jehož provozováním mělo údajně docházet v zahraničí k trestné činnosti, ani se zmiňovanými společnostmi C a D, žádnou spojitost. 9. Jediným pojítkem mezi stěžovatelkami a orgány činnými v trestním řízení uváděnými třetími osobami je A. L., kterému náleží dispoziční oprávnění k účtům, na nichž jsou deponovány zajištěné peněžní prostředky. Dle stěžovatelek však tato skutečnost není sama o sobě podezřelá a nemůže být důvodem pro dlouhodobé zadržování peněžních prostředků na jejich účtech, zvláště vykonával-li A. L. pro ně pouze administrativní činnosti - a pouze za tím účelem mu byla zřízena dispoziční oprávnění. 10. Ani po dvou letech od počátku zajištění peněžních prostředků stěžovatelek (k zajištění došlo dne 23. 4. 2018) není stále zřejmé, zda orgány činné v trestním řízení provedly zajištění odůvodněně, resp. zda je další zajištění či jeho rozsah pro účely trestního řízení třeba. Současně ani orgány činné v trestním řízení neprovádí žádné úkony k prověření odpovídajících skutečností. Podle stěžovatelek v posuzované věci není dán judikaturou Ústavního soudu vyžadovaný vyšší stupeň pravděpodobnosti, že jde o výnos z trestné činnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Zajištění majetku přitom nemůže trvat libovolně dlouho a k tíži osob zúčastněných na trestním řízení klást neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti. Podle stěžovatelek nelze podmiňovat trvání zajištění v České republice výsledkem vyšetřování ve Spojených státech amerických. 11. Postup orgánů činných v trestním řízení stojí podle stěžovatelek v rozporu se základními zásadami trestního řízení a pasivní nepřípustné vyčkávání výsledků vyšetřování v cizí zemi (bez ohledu na možnou délku takového vyšetřování a možnost stěžovatelek uplatňovat svá práva) svědčí o libovůli v rozhodování. Orgány činné v trestním řízení nedodržely ani kritérium přiměřenosti. 12. Podle stěžovatelek jsou odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečná a neodpovídají povinnosti vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými v řízení. Stěžovatelky opětovně zdůrazňují, že nejsou obviněnými a s dobou zajištění finančních prostředků narůstají nároky na přesvědčivost a podrobnost odůvodnění rozhodnutí. Trvání zajištění finančních prostředků na jejich bankovních účtech považují za nedůvodné až svévolné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 15. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh a seznal, že napadená rozhodnutí nevyvolávají pochybnosti o svém souladu s ústavním pořádkem. Obecně k zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné