IV.ÚS 2360/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2360/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2427/2017-289, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 726/2015-112 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. 7. 2014 č. j. 125 EXE 2220/2013-58, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2428/2017-290, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2016 č. j. 10 Co 191/2016-180, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 1. 2016 č. j. 125 EXE 2220/2013-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 27. 7. 2017, doplněné návrhem ze dne 28. 8. 2017, Mgr. Danuše Korczynská (dále jen "povinná" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o návrhu na odklad exekuce, resp. na osvobození od soudních poplatků, byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Proti povinné je vedena exekuce pro pohledávku oprávněného ve výši 26 954 Kč, která mu byla přiznána rozsudky Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257. Vedením exekuce Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "exekuční soud") dne 2. 7. 2013 pověřil JUDr. Vlastimila Porostlého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen "soudní exekutor"). Povinná podala návrh na odklad exekuce, v němž žádala exekuci odložit do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014 č. j. 10 Co 824/2013-44 a než bude rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost do podkladových rozhodnutí v dané exekuční věci. A/ Dne 17. 7. 2014 usnesením č. j. 125 EXE 2220/2013-58 exekuční soud návrh povinné na odklad exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257, pro pohledávku ve výši 26 954 Kč, zamítl. V odůvodnění exekuční soud poukázal na ustanovení § 266 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že povinná žádným způsobem neprokázala existenci podmínek pro odklad exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že povinná podala ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v této věci a žalobu pro zmatečnost, nemůže být důvodem k odkladu exekuce, ani případně nemůže vést k zastavení exekuce. Dne 30. 9. 2015 usnesením č. j. 10 Co 726/2015-112 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinné usnesení exekučního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 125 EXE 2220/2013-58 potvrdil jako věcně správné. Dne 14. 6. 2017 usnesením č. j. 20 Cdo 2427/2017-289 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") řízení o dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 726/2015-112 zastavil, neboť povinná nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. B/ Dne 25. 1. 2016 usnesením č. j. 125 EXE 2220/2013-135 exekuční soud povinné nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jí zástupce pro dovolací řízení Dne 29. 4. 2016 usnesením č. j. 10 Co 191/2016-180 odvolací soud k odvolání povinné věcně správné usnesení exekučního soudu ze dne 25. 1. 2016 č. j. 125 EXE 2220/2013-135 jen z formálních důvodů změnil tak, že "Povinné se osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává. Povinné se zástupce pro dovolací řízení neustanovuje." V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že ze strany povinné jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání není přípustné ve věcech odkladu výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Dne 14. 6. 2017 usnesením č. j. 20 Cdo 2428/2017-290 dovolací soud řízení o dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2016 č. j. 10 Co 191/2016-180 zastavil, neboť povinná nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Dovolací soud posoudil předpoklady osvobození povinné od soudních poplatků pro dovolací řízení a dospěl ke stejnému názoru, který odvolací soud přijal v napadeném usnesení, tj. že ze strany povinné jako odvolatelky jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť dovolání ve věci samé není přípustné, pokud jde o dovolání ve věci odkladu provedení exekuce. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a právo rovnosti účastníků řízení, dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále tvrdila porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka popsala dosavadní průběh řízení vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a bez podrobnější ústavněprávní argumentace polemizovala s právními závěry obecných soudů, které dle jejího přesvědčení byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a nedostatečně odůvodněné. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s posouzením podmínek pro odklad exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř. exekučním a odvolacím soudem, a dále též nesouhlas s posouzením podmínek pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož jí nebyl soudem ustanoven zástupce pro dovolací řízení, čímž mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu. K zamítnutí návrhu stěžovatelky na odklad exekuce. Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení, a že stěžovatelka požadovala odložit exekuci pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího (nemeritorního) rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých nemeritorních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. i když ve věci bylo již s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána v exekučním řízení, ve kterém - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy