IV.ÚS 2361/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2361/23 ze dne 5. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti COPY SERVIS TÁBOR s. r. o., sídlem Roháčova 145/14, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2023 č. j. 5 Afs 115/2022-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. 10 Af 1/2020-147, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 45863/19/5300-22441-701848 a platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9 ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 8219166/18/2009-52523-109623, 8219447/18/2009-52523-109623, 8219503/18/2009-52523-109623, 8219552/18/2009-52523-109623, 8219641/18/2009-52523-109623, 8219773/18/2009-52523-109623, 8219828/18/2009-52523-109623, 8219878/18/2009-52523-109623, 8219949/18/2009-52523-109623, 8220016/18/2009-52523-109623, 8220080/18/2009-52523-109623, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") neuznal nárok stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 až 2. čtvrtletí 2015 podle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."), v souhrnné výši 753 000 Kč z důvodu zapojení stěžovatelky do daňového podvodu a dále odpočet DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013 ve výši 63 000 Kč z důvodu jeho nepodložení daňovým dokladem (stěžovatelka uvedla, že tuto částku evidovala omylem). Následně správce daně vydal v záhlaví uvedených 11 dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovatelce doměřil DPH ve zmíněné výši a stanovil penále. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "finanční ředitelství") napadeným rozhodnutím změnilo výši doměřené daně i souvisejícího penále ve dvou platebních výměrech (č. j. 8219641/18/2009-52523-109623 a 8219949/18/2009-52523-109623), u jednoho doměřenou daň o 63 000 Kč zvýšilo, u druhého o stejnou částku snížilo, odvolání proti zbylým platebním výměrům zamítlo a platební výměry potvrdilo. 3. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť měl za to, že finanční ředitelství prokázalo existenci daňového podvodu v obchodním řetězci a řádně splnilo povinnost provést vědomostní test, v němž vyhodnotilo veškeré okolnosti případu a dospělo ke správnému závěru, že stěžovatelka o svém zapojení do podvodu přinejmenším vědět měla a mohla. Naproti tomu stěžovatelka podle krajského soudu neunesla své důkazní břemeno a neprokázala přijetí jakýchkoli preventivních opatření k zabránění daňovým podvodům, ačkoli to po ní bylo možné vzhledem k řadě nestandardních okolností popsaných obchodů rozumně požadovat. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud v jeho odůvodnění uvedl, že se městský soud řádně zabýval žalobními námitkami a srozumitelně a dostatečně podrobně je vypořádal, náležitě vyhodnotil a posoudil význam správními orgány identifikovaných objektivních okolností, přičemž konstatoval, že tyto ve svém souhrnu tvoří logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které prokazují, že stěžovatelka měla a mohla vědět o tom, že daná obchodní transakce je zatížena podvodným jednáním. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy nevypořádaly její námitky týkající se nezákonného přenesení důkazního břemene na stěžovatelku, účelového hodnocení výslechů svědků či prekluze práva doměřit daň. Správní orgány a soudy podle stěžovatelky nedůvodně a nezákonně neprovedly navržené důkazy (např. výslech svědka M. H.). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že byla zapojena do obchodního řetězce, jenž byl zasažen podvodem na DPH. Uvedené se opírá o okolnosti týkající se obchodní společnosti S & T SPONZORING s. r. o., a o tvrzení, že cena reklamy násobně převyšuje cenu obvyklou. Stěžovatelka uvádí, že o existenci této společnosti nevěděla a že závěr o předraženosti cen reklamy nebyl nikdy a nikým prokázán. Závěrem stěžovatelka poukazuje na obdobný případ, ve kterém Finanční úřad pro Zlínský kraj dospěl k tomu, že nedisponuje důkazními prostředky vyvracející tvrzení obchodní společnosti BioWaste s. r. o., že reklama byla uzavřena s korporací PAVI s. r. o. za cenu běžnou v daném období a rozsahu. Podle stěžovatelky nejde o jediný příklad, již v předcházejících fázích řízení stěžovatelka do správního spisu založila doklady ve věci obchodních společností EKO MB s. r. o. a TERA Systems s. r. o., které byly v totožném postavení jako stěžovatelka, když ve stejném období za shodné ceny přijímaly reklamní služby od korporace PAVI s. r. o., přesto v jejich případech finanční ředitelství dospělo k opačným závěrům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou té části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadá rozhodnutím finančního ředitelství změněnou část platebních výměrů (nelze rušit to, co bylo již změněno). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud je oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 8. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že prokázala, že v dotčeném zdaňovacím období přijala zdanitelné plnění, které užila ke své ekonomické činnosti, uhradila za toto plnění svému dodavateli cenu, to vše doložila daňovými doklady, řádně podala daňové přiznání a DPH uhradila, hmotněprávní i procesněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně tedy splnila. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konst