IV.ÚS 2363/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2363/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem, sídlem Komenského 156, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. září 2017 č. j. 2 T 105/2017-443, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena zásada zakotvená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle níž platí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 2 T 105/2017, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. 2 T 105/2017-443 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl stěžovateli podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen, a to na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti DEKTRADE, a.s., náhradu škody ve výši 256 586 Kč a poškozené obchodní společnosti Stavebniny DEK a.s. náhradu škody ve výši 34 797 Kč. Předmětného přečinu se měl stěžovatel dle okresního soudu dopustit tím, že jako jednatel stavební obchodní společnosti AVI-MONT s.r.o. uzavřel s poškozenými obchodními společnostmi DEKTRADE, a.s. a Stavebniny DEK a.s. rámcové smlouvy, na jejichž základě odebral stavební materiál, který byl následně použit na stavebních zakázkách společnosti AVI-MONT s.r.o., a přestože byly zakázky společnosti AVI-MONT s.r.o. řádně uhrazeny, příslušnou část inkasovaných finančních prostředků ani přes urgence neodvedl poškozeným obchodním společnostem, ačkoli věděl, že součástí uzavřených rámcových smluv byla mj. tzv. doložka o výhradě vlastnictví, podle níž vlastnické právo ke zboží, a tedy i k finančním prostředkům, které za něj obdrží, nabývá kupující teprve úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž však nedošlo, neboť stěžovatel získané finanční prostředky použil nebo nechal použít na jiné účely, čímž poškozeným obchodním společnostem způsobil větší škodu. 4. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením krajského soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto. 5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. III. 6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že výklad obecných soudů ohledně spáchání trestného činu zpronevěry dle § 206 trestního zákoníku je velmi excesivní a v rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 39 Listiny, dle níž platí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Uvedl, že doložky o výhradě vlastnického práva jsou často součástí rozsáhlých smluv (mnohdy smluv rámcových), uzavíraných i mnoho let před provedením konkrétního obchodu. Prodávající se s jejich pomocí snaží zvýhodnit svou pozici bez ohledu na to, zda je to vhodné a přiměřené situaci, přičemž dle stěžovatele lze pochybovat o znalosti důsledků jejich použití na straně kupujících. Za situace, kdy je doložka o výhradě vlastnického práva použita u dodávek hromadných věcí (stavebního materiálu) určených k okamžitému převodu vlastnictví na třetí osobu jejich zabudováním do cizí stavby, jako tomu bylo v nynější věci, pak předmětná výhrada vlastnictví nemůže být dle názoru stěžovatele aplikována v plném rozsahu a se všemi důsledky. Pokud kupující takové ujednání obsažené ve složité rámcové smlouvě vůbec zaznamená a pokud si je jeho existence i po letech vědom, pak je oprávněně přesvědčen, že má konkludentní souhlas prodávajícího k použití dodané věci, zvláště dodá-li jej prodávající kupujícímu přímo na stavbu. Stěžovatel v této souvislosti odmítl závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu (zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 7 Tdo 1279/2015-33, dostupné na http://www.nsoud.cz/), který ve věci stěžovatele přejaly soudy všech stupňů a dle něhož má kupující v případech obdobných případu stěžovatele znát teorii o "transformaci účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu", který kupující od třetí osoby obdrží. Tento výklad je dle názoru stěžovatele protiústavní, neboť rozšiřuje trestnost jednání na situace, kterých si občané nemohou být vědomi hned ze dvou důvodů - obecně kvůli zařazování takových doložek do složitých rámcových smluv a dále kvůli neznalosti výkladu o možnosti zpronevěry jim uhrazeného peněžního ekvivalentu. IV. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 2 T 105/2017, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést k jeho kasačnímu zásahu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, když stěžovatel toliko opakuje své argumenty, které uplatnil již ve svém odvolání i dovolání a s nimiž se již řádným a přesvědčivým (ba dokonce vyčerpávajícím) způsobem vypořádaly krajský a Nejvyšší soud. Stěžovatel pak nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. V podrobnostech Ústavní soud uvádí k námitkám stěžovatele následující. 11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že výklad § 206 trestního zákoníku zastávaný obecnými soudy je třeba považovat za protiústavní z důvodu, že - jak uvedl stěžovatel - rozšiřuje trestnost i na situace, kterých si občané nemohou být vědomi, neboť doložka o výhradě vlastnického práva bývá prodávajícími zařazována do složitých a rozsáhlých rámcových smluv uzavíraných i mnoho let před provedením konkrétního obchodu. Ústavní soud považuje naopak za nutné poukázat na to, že předmětné rámcové smlouvy, které byly stěžovatelem osobně podepsány na každé jejich straně, sestávají pouze ze dvou stran textu (resp. ze dvou a půl strany v případě Rámcové kupní smlouvy č. 22566/2016 uzavřené dne 4. 1. 2016 kvůli použití většího písma), a to vč