IV.ÚS 2364/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2364/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 7 Afs 394/2020-80 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 22 Af 80/2017-126, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, a obchodní společnosti Wildt & Biolek, v. o. s., sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že zasáhly do jejího práva zaručeného v čl. 2 odst. 3 Ústavy, práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je rovněž právo na zachování právní jistoty, porušily princip legitimního očekávání, který je zakotven v ústavněprávní rovině ochrany majetku (viz čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), a současně zasáhly do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník nařídil vůči stěžovatelce daňovou exekuci vydáním exekučních příkazů, které stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), když zpochybnila především vykonatelnost rozhodnutí uvedených ve výkazu nedoplatků, neboť ta jí nemohla být řádně doručena z důvodu absence statutárního orgánu stěžovatelky. Krajský soud exekuční příkazy rozsudkem zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, což odůvodnil absencí statutárního orgánu stěžovatelky, čímž nemohlo dojít k účinnému doručení sporných rozhodnutí. 3. Vedlejší účastník podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení s konstatováním, že doručení sporných rozhodnutí nebylo komplexně posouzeno. Po vrácení věci krajský soud opětovně rozhodl a opět exekuční příkazy zrušil s odůvodněním, že vedlejší účastník činil závěr o doručení sporných rozhodnutí bez ohledu na to, jaká osoba se do datové schránky přihlásila, a na skutečnost, že stěžovatelka v dané době neměla v obchodním rejstříku zapsán statutární orgán. 4. Vedlejší účastník znovu podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu; Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a uložil krajskému soudu posoudit doručení, a to především optikou ustálené judikatury zdůrazňující bdělost uživatelů datových schránek. Následně krajský soud napotřetí rozhodl a napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl se závěrem, že sporná rozhodnutí jí byla řádně doručena tím, že se do její datové schránky přihlásila osoba disponující přístupovými údaji, a stala se tak vykonatelnými exekučními tituly. Soud se také neztotožnil s názorem stěžovatelky, že bylo povinností vedlejšího účastníka jako správce daně ustanovit jí zástupce podle § 10 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). 5. Stěžovatelka podala proti zamítavému rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení účinného doručení rozhodnutí vedlejšího účastníka s důrazem na skutečnost, že v rozhodné době neměla jednatele, a tudíž nemohla účinně jednat. O kasační stížnosti zamítavě rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, neboť ji shledal nedůvodnou (část kasační argumentace jako nepřípustnou). V odůvodnění uvedl, že smyslem umožnění podání opakované kasační stížnosti stěžovatelky není prostor k polemice s předchozím zrušujícím rozsudkem kasačního soudu, jenž je svým názorem vysloveným v téže věci dříve sám vázán. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že již řízení před vedlejším účastníkem bylo zatíženo závažnou vadou, která spočívá v právním posouzení doručování podkladových rozhodnutí pro posouzení nabytí právní moci a následné vedení daňové exekuce. S právním posouzením doručování stěžovatelka nesouhlasí a nesouhlasí ani se způsobem, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost shledal nepřípustnou. Stěžovatelka namítá, že soudy její argumenty o zániku funkce statutárního orgánu, jeho výmazu z obchodního rejstříku a doručování do aktivní datové schránky v době neexistence statutárního orgánu stěžovatelky a "nicotnosti" rozhodnutí finančního úřadu posoudily nezákonně. Dále také namítá, že odůvodnění soudních rozhodnutí postrádá odpovídající právní argumentaci na veškeré její námitky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. 9. Podle Ústavního soudu je postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. 10. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud poskytl krajskému soudu před jeho posledním rozhodnutím vodítko pro vlastní posouzení věci odkazem na judikaturu o podmínkách doručování do datové schránky a jeho účinnosti, a krajský soud v napadeném rozsudku v těchto intencích rozhodl. Je namístě uvést, že právě a jenom doručování do datové schránky, resp. otázka účinnosti doručování do datové schránky, bylo tou posuzovanou otázkou, a nikoliv jednání právnické osoby před soudem, resp. správním orgánem; obě otázky, jak účinnost doručení, tak schopnost právnické osoby jednat, je nutno od sebe oddělit, o čemž svědčí i skutečnost, že tato zvláštní forma doručování má vlastní právní úpravu odlišnou od doručování upraveného jinými procesními předpisy, což potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 23 Cdo 641/2019-41. Použitím zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), nemohlo být v nyní posuzované věci zasaženo právo stěžovatelky na soudní ochranu. 11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko opakováním námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Krajský soud na námitky stěžovatelky v napadeném rozsudku náležitě reagoval a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud si ověřil, že také Nejvyšší správní