IV.ÚS 2365/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2365/18 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Radimem Obertem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4919/2017-527, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z připojeného soudního spisu a napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 26. 11. 2015 č. j. 42 C 120/2013-205 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II). Stěžovatelka tento svůj návrh podala až v průběhu odvolacího řízení ve věci samé. 3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 2. 2016 č. j. 15 Co 50/2016-227 tak, že výše rubrikované usnesení obvodního soudu potvrdil. 4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolací řízení se zastavuje (výrok I) a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zastavení dovolacího řízení zdůvodnil tím, že městský soud rozsudkem (ve věci samé) ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 344/2016-311 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 26. 6. 2015 č. j. 42 C 120/2013-114, kterým obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení bylo pravomocně skončeno dnem 12. 2. 2017. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 344/2016-311 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 26 Cdo 4920/2017. Nejvyšší soud proto dovolací řízení v nyní projednávané věci podle § 243b a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), zastavil. Dospěl k závěru, že je z povahy věci bezpředmětné rozhodovat o otázce osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení zástupce pro řízení po skončení řízení ve věci samé. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud napadeným usnesením o zastavení řízení odmítl věcně řešit otázku osvobození od soudních poplatků, ohledně které stěžovatelka podala přípustné a formálně bezvadné dovolání. Nejvyšší soud tímto postupem de facto znemožnil stěžovatelce uplatnění Listinou garantovaného práva na soudní ochranu. Sekundárně na straně stěžovatelky nadále trvá stav finanční újmy ve formě uhrazených soudních poplatků, ačkoliv stěžovatelka od těchto měla být zjevně osvobozena. Stěžovatelka se v této věci dovolávala svého práva podle § 138 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud však považoval za bezpředmětné, aby se dovolací řízení vedlo pouze ohledně osvobození od soudního poplatku. Vůbec však nevzal v potaz tíživou ekonomickou situaci stěžovatelky, jež je závažným důvodem pro vyhovění žádosti od osvobození od soudního poplatku. Nelze přisvědčit ani tomu, že by vrácení zaplaceného soudního poplatku již nemělo význam. Stěžovatelce bylo odepřeno její zákonem zaručené právo, a to dokonce takovým způsobem, že nebylo ani přistoupeno k řízení o něm. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud neměl pro své rozhodnutí žádný zákonný podklad. Žádné ustanovení občanského soudního řádu účinné v době podání dovolání nedávalo základ k tomu, aby bylo možno řízení o osvobození od soudního poplatku v dovolacím řízení považovat za bezpředmětné. Jak lze zjistit z dovolání, stěžovatelčiny výdaje prokazatelně převyšují její příjmy, tudíž splňuje podmínky pro pomoc státu na základě splnění práva na přístup k soudům. Vzhledem k této skutečnosti je zjevné, že celé soudní řízení je pro stěžovatelku z ekonomického hlediska mimořádně problematické, což sama deklarovala již od počátku. Přesto jí soudy nižších instancí nepřiznaly právo na bezplatnou právní pomoc advokáta, natož na osvobození od soudních poplatků. Dovolání zde byla poslední možnost, jak se v soustavě obecných soudů domoci spravedlivého rozhodnutí, avšak to bylo odepřeno ve formě zastavení řízení ze strany Nejvyššího soudu. Uvedenou argumentaci stěžovatelka dále obsáhle v ústavní stížnosti odůvodňuje, pročež se z uvedených důvodů domáhá zrušení napadeného usnesení. III. Vyjádření účastníka 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a Lucii Kupkové, která byla účastnicí řízení před obecnými soudy. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený obvodním soudem. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že byl spis s dovoláním stěžovatelky Nejvyššímu soudu předložen obvodním soudem k rozhodnutí po pravomocném skončení věci. S ohledem na § 138 odst. 1 poslední věta za středníkem o. s. ř., podle něhož se soudní poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození nevracejí, bylo bezpředmětné o dovolání rozhodovat. I kdyby bylo dovolání stěžovatelky přípustné a důvodné, a Nejvyšší soud by napadené usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí, popř. ho změnil (přičemž nelze přehlédnout, že o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení by mohl soud rozhodnout, jen byl-li by zrušen i rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé), nemělo by nové rozhodnutí dopad na soudní poplatky, které již stěžovatelka uhradila. Ty by jí nemohly být vráceny (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), a protože řízení ve věci samé již bylo skončeno, nemohla jí ani (nově) vzniknout povinnost k zaplacení dalších soudních poplatků. 8. Lucie Kupková se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno. Stejně tak stěžovatelka nevyužila možnosti repliky k vyjádření Nejvyššího soudu. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 12. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hledisk