IV.ÚS 2365/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2365/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2021 č. j. 11 To 195/2021-186 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. června 2021 č. j. 9 T 153/2018-177, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") trestním příkazem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 9 T 153/2018-89 stěžovatele uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a k přiměřené povinnosti podle svých sil splácet dlužné výživné na svého syna, které za období od června 2018 do 9. 11. 2018 činilo 15 000 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 9 T 153/2018-100 nařídil stěžovateli výkon trestu obecně prospěšných prací u poskytovatele Úřadu městské části Praha 10 (dále jen "poskytovatel"). Roční lhůta k jejich výkonu byla s ohledem na pandemii koronaviru SARS CoV-2 a související překážku na straně poskytovatele prodloužena do dne 5. 6. 2020. 3. Napadeným usnesením rozhodl okresní soud s odkazem na § 65 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, tak, že se stěžovateli přeměňuje trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin (z toho vykonal 66 hodin), který mu byl uložen uvedeným trestním příkazem, v trest odnětí svobody ve výměře 134 dnů, a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že stěžovatel "vydržel docházet na výkon trestu obecně prospěšných prací" jen v období od dne 2. 7. 2019 do dne 17. 9. 2019 a vykonal přibližně jeho třetinu. Poté svévolně přestal trest obecně prospěšných prací vykonávat (do dubna 2021 jej nevykonal, přičemž poskytovatel přestal přidělovat práce jen v období od 21. 3. 2020 do 20. 4. 2020), ačkoli u něj nenastala objektivní překážka (v tomto období "chodil po brigádách ve stavebnictví"), nekontaktoval Probační a mediační službu a nevykonanému trestu nevěnoval pozornost (nepožádal ani o prodloužení lhůty k výkonu). Okresní soud též připomenul, že stěžovatel dlužné výživné splatil až v červnu 2021, a to "nepochybně pod tlakem vykonávacího řízení". Dále mu přičetl k tíži, že v době výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život, byl odsouzen jednak pro totožnou trestnou činnost spočívající v zanedbání povinné výživy v období od listopadu 2018 do 23. 10. 2019 (viz trestní příkaz okresního soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 1 T 65/2019), jednak pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil dne 6. 6. 2020 (viz trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2020 sp. zn. 2 T 98/2020). V době rozhodování okresního soudu byl stěžovatel stíhán pro "další drogovou trestnou činnost", které se měl dopouštět v době výkonu trestu obecně prospěšných prací. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k těmto skutečnostem nelze využít žádnou z "alternativních přeměn" trestu obecně prospěšných prací. Peněžitý trest je s ohledem na majetkovou situaci stěžovatele, který byl před vzetím do vazby dlouhodobě bez řádného zaměstnání a má dvě vyživovací povinnosti, neúčelný a trest domácího vězení je nevhodný s ohledem na závažné porušení podmínek výkonu obecně prospěšných prací. 4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Namítal, že okresní soud rozhodl "čistě formalisticky", neboť položil důraz na to, že v době výkonu trestu obecně prospěšných prací páchal další trestnou činnost. Podle stěžovatele není udržitelné "po lidech, jejichž negativní rysy se utvářely celá dlouhá léta, chtít, aby najednou byli dokonalejší než dokonalí" (Novotný, Oto: O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 213). Změna je kontinuální a postupný proces. Též podle judikatury Ústavního soudu ani spáchání dalšího trestného činu nemůže "automaticky" znamenat nařízení výkonu trestu odnětí svobody bez zvážení všech okolností případu [srov. nález ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 (N 72/45 SbNU 143)]. Okresní soud navíc poukázal v rozporu se zásadou presumpce neviny na doposud neskončené trestní řízení a podle stěžovatele nedocenil ani § 55 odst. 2 trestního zákoníku, z něhož plyne výjimečná povaha uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel přitom uložený trest obecně prospěšných prací neignoroval úplně, neboť jeho třetinu vykonal. Stěžovatel též poukázal na skutečnost, že má dohodnutou účast na preventivním a léčebném programu pro uživatele omamných a psychotropních látek a přislíbené zaměstnání. Upozornil rovněž, že se mu narodila dcera a jeho družka a zároveň matka dcery poskytla tzv. záruku důvěryhodné osoby za jeho další chování. Stěžovatel uvedl, že chce vykonat obecně prospěšné práce, zatímco výkon trestu odnětí svobody by zpřetrhal jeho rodinné vazby, což by ztížilo jeho návrat ke spořádanému životu. Krajský soud stěžovatelovu stížnost rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Krajský soud přisvědčil argumentaci okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatel nevykonal trest obecně prospěšných prací bez vážných osobních nebo jiných důvodů a v rozhodném období se dopustil další trestné činnosti, dokonce totožné s tou, pro kterou mu byl trest obecně prospěšných prací uložen. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho stížnost zamítl, aniž by se blíže zabýval vznesenými námitkami. V doplnění návrhu zdůrazňuje povinnost obecných soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit a opětovně uplatňuje argumentaci, kterou předestřel ve výše rekapitulované stížnosti. Odkazuje zejména na § 55 odst. 2 trestního zákoníku, připomíná, že pojem "řádný život" nelze interpretovat formalisticky, soudům vytýká, že důsledky pandemie koronaviru SARS CoV-2 nedocenily (poskytovatel obecně prospěšné práce nepřiděloval déle než jimi uváděný jeden měsíc), dále zmiňuje svoji plánovanou účast na preventivním a léčebném programu pro uživatele omamných a psychotropních látek a přislíbené zaměstnání a závěrem se zaměřuje na nezbytnost respektovat čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (princip nejlepšího zájmu dítěte). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústa