IV.ÚS 2365/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2365/22 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Hrušky, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 30 Cdo 531/2021-488 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020 č. j. 55 Co 20/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 210/2011 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 č. j. 25 C 210/2011-130 rozhodl, že vedlejší účastnice je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávním úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, povinna zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 3 341 179 Kč a náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč (výrok I), zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 656 897 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 119 870 Kč (výrok III). 3. Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 25 C 210/2011-177 obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 3 341 179 Kč a z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 4. 2011 do zaplacení (výrok I) a zamítl stěžovatelovu žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 656 897 Kč za dobu od 17. 3. 2011 do zaplacení a z částek 3 341 179 Kč a 100 000 Kč za dobu od 17. 3. 2011 do 15. 4. 2011 (výrok II). 4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 55 Co 208, 209/2013-199 změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že výše nákladů řízení činí 50 000 Kč, jinak ho potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Na základě dovolání podaného vedlejší účastnicí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (dále jen "kasační rozsudek"). Důvodem bylo, že soudy nižších stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu použily § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), k určení míry spoluzavinění, tedy k určení základu stěžovatelova nároku, a nikoliv pouze k určení jeho výše. 6. Usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-238 Nejvyšší soud svůj rozsudek ve výroku opravil tak, že se kromě rozsudku městského soudu ruší (toliko) výroky II a III rozsudku a výrok II doplňujícího rozsudku obvodního soudu (dále jen "první opravné usnesení"). 7. Usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-258 Nejvyšší soud opravil svůj rozsudek (ve znění prvního opravného usnesení) ve výroku tak, že se ruší výrok I a III rozsudku obvodního soudu, výrok I doplňujícího rozsudku obvodního soudu, jakož i rozsudek městského soudu jednak ve výroku II, jednak v části výroku I, v níž byly potvrzeny výroky I rozsudku a doplňujícího rozsudku obvodního soudu a ve které byl změněn výrok III rozsudku obvodního soudu, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (dále jen "druhé opravné usnesení"). 8. Druhé opravné usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, Ústavní soud ji však usnesením ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 407/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl. 9. Usnesením ze dne 11. 2. 2019 č. j. 25 C 210/2011-339 obvodní soud řízení co do nároku na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč, která měla představovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, z důvodu (částečného) zpětvzetí žaloby zastavil. 10. Rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 25 C 210/2011-407 obvodní soud řízení v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení, zastavil (výrok I), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli částku 1 596 174,70 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do částky 1 745 004,30 Kč žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že na náhradě nákladů řízení placených státem je stěžovatel povinen zaplatit České republice částku 21 707 Kč (výrok V) a vedlejší účastnice částku 14 472 Kč (výrok VI). 11. K odvolání obou účastníků městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výroku III ho potvrdil, stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 36 179 Kč a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 5 400 Kč. 12. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že je zčásti vadné a zčásti nepřípustné, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelova námitka, podle níž městský soud mylně vycházel z toho, že druhé opravné usnesení vydal Nejvyšší soud v souladu s občanským soudním řádem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na její vyřešení napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo, a že dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo městským soudem rozhodnuto o nákladech řízení, a dále konstatoval, že další, blíže specifikované námitky nejsou samy o sobě způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť nejde o otázky (ne)správnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., ale o otázky (ne)existence vad řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť vedle výše uvedených námitek stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. II. Stěžovatelova argumentace 13. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem zrušil předcházející rozsudky soudů nižších z důvodu, že nesprávně použily § 136 o. s. ř., v důsledku čehož zamítly jím uplatněný nárok v rozsahu 14 %, tj. v částce 656 897 Kč. Svůj závěr Nejvyšší soud stvrdil prvním opravným usnesením, kterým opravil zrušující výrok svého rozsudku tak, že zrušil pouze zamítavé výroky těchto soudů. Druhým opravným usnesením Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s odůvodněním tohoto rozsudku i prvním opravným usnesením, přičemž otevřel možnost meritorního přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů v té části, ve které bylo jeho nároku pravomocně vyhověno, tj. v rozsahu výroku I výše uvedeného rozsudku obvodního soudu. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel označuje za svévolný, přičemž odmítá, aby s využitím argumentu opravy zjevné nesprávnosti soud naprosto měnil účinky svého předchozího rozhodnutí. 14. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání mělo všechny obsahové náležitosti, a proto mělo být projednáno. S ohledem na výše uvedené svou první a druhou dovolací námitku formuloval tak, že druhé opravné usnesení bylo vydáno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž poukázal na usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1823/2013 a také mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 1456/11 (N 75/65 SbNU 51). Uvedl-li Nejvyšší soud v této souvislosti, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu na posouzení postupu Nejvyššího soudu při vydání druhého opravného usnesení nezávisel, pak podle stěžovatele na