IV.ÚS 2369/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2369/13 ze dne 28. 5. 2014 N 109/73 SbNU 731 Posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 28. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2369/13 ve věci ústavní stížnosti Lukáše Sojky, zastoupeného Mgr. Veronikou Pleškovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Týn 1049/3, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 10 C 127/2012-185, kterým byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 3 590 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o propagaci reklamní plochy, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a společnosti Bezreklamky, s. r. o., se sídlem Sokolovská 366/84, Praha 8, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 10 C 127/2012-185 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 10 C 127/2012-185 se ruší. III. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost uhradit společnosti Bezreklamky, s. r. o., částku 3 590 Kč s úrokem z prodlení a povinnost uhradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 5 344 Kč. Dále navrhuje zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. 2. V ústavní stížnosti uvádí, že dne 11. 2. 2009 uzavřel s vedlejším účastníkem (dále také "Bezreklamky, s. r. o.") smlouvu o propagaci reklamní plochy, na základě které se vedlejší účastník zavázal zveřejnit na internetovém serveru www.bestoutdoors.cz informace o volné inzertní ploše na vozidle stěžovatele a stěžovatel se zavázal uhradit sjednanou cenu za tyto služby. Stěžovatel namítá, že byl při uzavírání smlouvy uveden v omyl, když vedlejší účastník nabízel, že v důsledku uzavření smlouvy si stěžovatel může vydělat až 5 000 Kč měsíčně umístěním reklamy na daném vozidle, přičemž jednání společnosti u stěžovatele vyvolalo dojem o garanci výdělku. 3. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu, kterým byl zavázán k zaplacení předmětných částek, je zjevně nespravedlivé, přičemž právní závěry soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že při uzavírání smlouvy jednal v omylu úmyslně vyvolaném vedlejším účastníkem. Vůle stěžovatele v žádném případě nesměřovala k uzavření smlouvy v té podobě, ve které ji vůči němu prezentoval vedlejší účastník. Stěžovatel přitom soud upozornil na způsob podnikání společnosti Bezreklamky, s. r. o., její nekalé obchodní praktiky, skutečný rozsah její činnosti i na její přinejmenším nemravné počínání. 4. Soud při posuzování věci zcela pominul, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 51a občanského zákoníku. Předmětná smlouva je smlouvou formulářovou, kdy stěžovateli nebyla dána jakákoliv možnost do smlouvy zasáhnout. Smlouva obsahuje řadu nepřiměřených, a tedy neplatných ujednání. Jde zejména o automatické obnovování platnosti smlouvy s nutností písemné výpovědi stěžovatelem ve stanovené lhůtě, zatímco vedlejší účastník je oprávněn smlouvu ukončil kdykoliv, a to aniž by mu vznikla povinnost vracet zákazníkovi alespoň poměrnou část uhrazeného poplatku; povinnost zákazníka uhradit poplatek bez ohledu na splnění povinnosti společnosti Bezreklamky, s. r. o.; smluvní pokuta je ve zcela zjevně účelové výši (přičemž výše smluvní pokuty je pevná, nezohledňuje dobu prodlení dlužníka) atd. Soud ani nerespektoval ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. 5. Soudu dále vytýká nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Přestože se stěžovatel k žalobě velmi podrobně vyjádřil, soud se stěžovatelem vznesenými námitkami nijak blíže nezabýval, právně je nehodnotil a ani neodůvodnil jejich irelevantnost. Soud měl podle názoru stěžovatele náležitě vysvětlit důvody, proč se tak zásadně odchyluje od právního názoru uvedeného v protikladných rozsudcích ve zcela identické věci (rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 38 C 135/2012 a Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12 C 79/2012). Vyšší nároky na kvalitu odůvodnění rozsudku jsou dány i tím, že soud si byl při svém rozhodování vědom skutečnosti, že proti jeho rozhodnutí nebude přípustné odvolání, a půjde tedy o rozhodnutí konečné. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť rozhodnutí o ní může mít dopad na mnoho tisíc osob a může se jím předejít množství soudních sporů. Rozhodovací praxe soudů ve věcech identických žalob vedlejšího účastníka není jednotná, rozsudky jsou zcela protichůdné, a je tak porušován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. 7. Zdůrazňuje, že při posuzování případné bagatelnosti sporu je nutné vzít v úvahu celý systém podnikání společnosti založený na tom, že se svými klienty uzavírá smlouvy na dobu neurčitou (fakticky jde o smlouvy na dobu určitou s možností automatické prolongace, které společnost hojně využívá). Činí tak již s předpokladem, že klienti v budoucnu zcela logicky nebudou ochotni neoprávněné nároky uhradit a společnost podá žalobu k soudu, v rámci které bude uplatňovat i nárok na náhradu nákladů řízení, který je nezanedbatelnou součástí celé obchodní strategie. Společnost žaluje dlužné částky za jednotlivá období trvání smlouvy, čímž jednak úmyslně zvyšuje náklady řízení žalovaných, především však zcela záměrně udržuje výši jednotlivých sporů na hranici bagatelnosti. Tím znemožňuje žalovaným účinnou procesní obranu zejména ve formě odvolání k soudu vyšší instance. 8. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel odůvodňuje možností zneužívání uvedeného ustanovení cestou účelového rozmělnění sporu do několika samostatných soudních řízení. Namísto odlehčování soudům při rozhodování sporů o zaplacení malých částek je zřejmé, že výsledkem je právě naopak zbytečné vytváření soudních sporů, kdy jde o nedílnou součást tzv. "dluhového byznysu". III. 9. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření vyslovil podiv nad tím, že se Ústavní soud podanou ústavní stížností věcně zabývá, ačkoliv v nedávné době odmítl coby "podústavní" jeho dvě ústavní stížnosti proti rozhodnutím okresních soudů. Namítá, že tvrzení stěžovatele významně poškozuje jeho dobrou pověst a že má k dispozici tisíce soudních rozhodnutí obecných soudů, v nichž mu za totožné skutkové situace, jako ve věci posuzované nalézacím soudem, bylo po provedení relevantních důkazů přiznáno právo na zaplacení dlužné částky. Rozkolísanost v rozhodovací praxi Ústavního soudu považuje vedlejší účastník za alarmující a navrhuje, aby byla celá věc, a to včetně předchozích ústavních stížností vedlejšího účastníka, v souladu ustanovením § 11 odst. 2 písm. i) ve spojení s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu předložena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Argumenty stěžovatele přitom nemají žádný reálný základ, jsou účelové a nanejvýše spekulativní, přičemž se s nimi nalézací soud náležitě vypořádal. 11. Stěžovatel možnosti repliky k vyjádření vedlejšího účastníka nevyužil. IV. 12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. V. 14. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že společnost Bezreklamky, s. r. o., se vůči stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 590 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 11. 2. 20