IV.ÚS 2371/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2371/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 49 Co 67/2021-78 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2021 č. j. 84 Nc 67/2020-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a I. P. a nezletilé N. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dále též "otec") a první vedlejší účastnice (dále též "matka") jsou rodiči druhé vedlejší účastnice (dále též "nezletilé"). Matka a otec žijí od srpna roku 2020 odloučeni. Dne 1. 12. 2020 se matka u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala svěření nezletilé do výlučné péče, dne 26. 1. 2021 podal otec návrh na svěření nezletilé do střídavé péče. 3. Dne 26. 4. 2021 otec navrhl vydání předběžného opatření, kterým se domáhal rozšíření styku s nezletilou. Stěžovatel tvrdil, že se s nezletilou stýká jednou za dva týdny od pátku do neděle a dvě odpoledne v týdnu. Obával se narušení jeho vztahu s nezletilou. Tvrdil, že matka brání rozšíření jeho styku s nezletilou. 4. Městský soud návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl napadeným usnesením. Vyšel ze zjištění, že otec a matka se dříve dohodli na výlučné péči matky o nezletilou a styku otce s nezletilou, jak otec tvrdí (sub 3). Dále vyšel ze zprávy opatrovníka a jeho pohovoru s nezletilou. V něm nezletilá projevila vůli být u matky, u otce chtěla být jen o víkendech a jiné možnosti odmítla. Městský soud proto zdůraznil, že otec se s nezletilou stýká pravidelně a dostatečně k tomu, aby nedošlo k přetrhání citových vazeb s ní. Nadto bylo na den 5. 5. 2021 (tj. sedm dní po vydání napadeného usnesení) nařízeno jednání ve věci úpravy péče o nezletilou; lze předpokládat, že bude provedeno řádné dokazování a oba rodiče budou mít prostor pro nalezení shody o případné zatímní úpravě poměrů k nezletilé. 5. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že matka i otec mají sice rozdílné představy o úpravě styku s nezletilou, avšak jeho "faktické" uspořádání odpovídá jejich dřívější dohodě. Podle krajského soudu rozsah styku otce (od pátku do neděle jednou za dva týdny a dvě odpoledne v týdnu) umožňuje jeho dostatečné výchovné působení na nezletilou. Má prostor s ní o víkendu absolvovat volnočasové aktivity a může se zapojit do její přípravy na školní výuku v pracovních dnech. Otec předjímá rozhodnutí ve věci samé, k němuž proběhne řádné dokazování, a to včetně zjišťování přání nezletilé, případných manipulací rodiči a jejich možností zajistit věcně a časově potřebnou péči o nezletilou atd. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že důvodem pro podání návrhu na předběžnou úpravu poměrů k nezletilé jsou neshody rodičů o režimu péče o dceru po jejich odluce, zejména skutečnost, že matka dlouhodobě vynucuje svou faktickou výlučnou péči přes výslovný nesouhlas stěžovatele, který má opravdový zájem podílet se na péči o dceru ve větší míře, než je mu matkou umožněno. Stěžovatel opakovaně žádal matku o rozšíření styku s nezletilou, nebylo mu však vyhověno. Současný režim styku umožňuje stěžovateli trávit s nezletilou přibližně 32 % času v průběhu dvou týdnů. Matka nerespektuje skutečnost, že rodičovská práva náleží stejně oběma rodičům, není-li soudem stanoveno jinak, a protiprávně a nepřípustně omezuje výkon rodičovské odpovědnosti otce. Přitom až do jeho odluky s matkou se o dceru zajímal, pečoval o ni. Jednání matky přitom brání stěžovateli v přiznání střídavé péče a za současného nastavení styku hrozí ztráta kontaktu s nezletilou. Dne 26. 7. 2021 městský soud svěřil nezletilou do výlučné péče matky a otci umožnil styk s nezletilou v dosavadním rozsahu. Obava stěžovatele z negativního vlivu matky na možnosti dlouhodobého uspořádání rodinných poměrů proto byla důvodná; to svědčí o nesprávnosti (neústavnosti) napadených rozhodnutí. 7. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279) a usnesení ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z nich se podává, že ve věcech péče o nezletilé je třeba interpretovat účel předběžného opatření tak, že se nelze spokojit s minimální mírou ochrany základních práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; jakákoli deformace ve vztahu rodiče a dítěte je těžko napravitelná. Předběžné opatření o péči o nezletilé proto musí umožnit rodiči dítěti, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Obecné soudy se s odkazy stěžovatele na uvedená rozhodnutí Ústavního soudu v napadených rozhodnutích nijak nevypořádaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 1. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že při rozhodování o jeho návrhu na vydání předběžného opatření ve věci péče o nezletilou nezohlednily jeho oprávněný zájem na pravidelném a co nejširším styku s jeho dcerou a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Přitom matka nerespektuje skutečnost, že rodičovská práva náleží stejně oběma rodičům, není-li soudem stanoveno jinak, a protiprávně a nepřípustně omezuje výkon rodičovské odpovědnosti otce, což bude mít negativní vliv na kvalitu jejich vzájemného vztahu, a tedy i nenapravitelné důsledky na možnost budoucího uspořádání vzájemných rodinných poměrů. 2. Ve věci stěžovatele jde o předběžné opatření; jeho způsobilost jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, avšak zpravidla nedosahují takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)]. 3. Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12.