IV.ÚS 2372/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2372/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Svobody, zastoupeného JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 27 Cdo 954/2019-165, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 4 Co 25/2018-139 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2018 č. j. 20 Co 23/2017-121, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Pavla Stejskala a Marcely Stejskalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatel dne 23. 5. 2017 podal u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. 20 Co 23/2017-97, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 6. 2016 č. j. 6 C 127/2013-83, o odmítnutí odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 14. 9. 2015 č. j. 6 C 127/2013-62 pro opožděnost. V žalobě uvedl, že odvoláním napadený rozsudek mu byl doručen v období do 31. 12. 2015, v návaznosti na jeho doručení předal do konce roku 2015 poskytovateli poštovních služeb odvolání, které zřejmě nebylo soudu doručeno. Poukazoval rovněž na to, že s doručováním do Spojených států amerických měl potíže i krajský soud. Odkazoval na e-mail z 25. 1. 2016, v němž okresnímu soudu sdělil, že mu byl napadený rozsudek doručen a že proti němu podal odvolání. Současně upozornil, že toto podané odvolání je třeba odlišit od druhého podání, které učinil po 1. 1. 2016 k výzvě okresního soudu. 3. Výrokem I. napadeného usnesení krajského soudu byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta a výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku 6 534 Kč. V odůvodnění krajský soud uvedl, že usnesení napadené žalobou pro zmatečnost bylo věcně správné, neboť předmětné odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno opožděně. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení o dříve podaném odvolání, neboť žádné takové podání nebylo okresnímu soudu doručeno, resp. žádný orgán ve Spojených státech amerických poskytující poštovní nebo přepravní služby nelze považovat za orgán, který podle § 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), má povinnost soudu doručit podání. Krajský soud v odůvodnění dále uvedl, že stěžovatel v řízení před okresním soudem požádal o doručování na adresu své matky v České republice, nicméně i při nedoručení na tuto adresu lze považovat doručování stěžovateli za účinné, dostal-li se rozsudek do jeho dispoziční sféry. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž setrval na svém stanovisku, že odvolání předal k doručení okresnímu soudu včas, resp. že mu napadený rozsudek okresního soudu nebyl řádně doručen. Krajskému soudu dále vytkl, že nepřihlédl k čestnému prohlášení třetí osoby o odeslání odvolání. 5. V záhlaví uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení krajského soudu potvrzeno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 6 705 Kč. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že posuzované odvolání bylo podáno opožděně a že nelze přihlížet k e-mailovému podání ze dne 25. 1. 2016, neboť v něm stěžovatel pouze sdělil, že podal odvolání, resp. že napadaný rozsudek okresního soudu obdržel. Jde-li o dřívější podání odvolání, nepodařilo se ho stěžovateli podle vrchního soudu prokázat. 6. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci se stěžovatel seznámil s obsahem doručované písemnosti, a dospěly-li obecné soudy k závěru, že napadený rozsudek byl stěžovateli doručen nejpozději 25. 1. 2016 (tj. v den, kdy okresní soud obdržel stěžovatelovo podání, jehož obsahem bylo i sdělení, že uvedený rozsudek reálně obdržel), od čehož dále odvodily skončení lhůty k podání odvolání, postupovaly podle Nejvyššího soudu správně. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že právní otázka souvisí s řádným doručením napadaného rozsudku a posouzením včasnosti podaného odvolání. Opakuje svá tvrzení uplatněná již v řízení před obecnými soudy, že podle § 46a odst. 2 o. s. ř. požádal okresní soud o doručování na e-mailovou adresu, popř. na adresu své matky v České republice. Byť e-mailovou adresu nespecifikoval, mělo být okresnímu soudu zřejmé, že má na mysli adresu, ze které s ním vždy komunikoval. Absence doručování právě tímto způsobem měla způsobit nemožnost posouzení, zda stěžovateli byl rozsudek vůbec doručen, resp. nemožnost určení přesného okamžiku doručení rozsudku, od nějž by se následně odvíjel počátek lhůty k podání odvolání. Tyto následky vadného postupu pak podle stěžovatele nelze přičítat k jeho tíži. Závěrem upozorňuje, že obecné soudy na jednu stranu jeho e-mailovou zprávu nehodnotily jako odvolání, nicméně na druhou stranu z ní odvodily počátek běhu lhůty k podání odvolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit. 10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby pro zmatečnost z důvodu jeho přesvědčení o včasnosti podaného odvolání proti rozsudku okresního soudu, což opírá o tvrzení o absenci řádného doručení při jeho pobytu v zahraničí a rovněž o tvrzení o podání odvolání ve lhůtě, a to u zahraničního poštovního orgánu. Podle § 50j odst. 2 o. s. ř. platí, že je-li doručováno do ciziny a nelze-li zjistit datum doručení písemnosti, avšak z obsahu listiny nebo jiného úkonu adresáta jednoznačně vyplývá, že mu písemnost byla doručena, platí, že písemnost byla doručena dnem, kdy byla odesílajícímu soudu předložena taková listina nebo kdy byl u soudu učiněn takový úkon. Z § 46a odst. 1 a 2 o. s. ř. dále plyne, že adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu však rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na ně