IV.ÚS 2373/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2373/14 ze dne 27. 5. 2015 N 101/77 SbNU 503 Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 27. května 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, se sídlem Žatec, Volyňských Čechů 837, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení a 1. JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, 2. nezletilého D. Č. a 3. nezletilého P. Č., obou zastoupených zákonným zástupcem - matkou I. Č., jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143 se zrušuje. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy a exekučního řízení 1. Usnesením ze dne 6. 12. 2010 č. j. 6 EXE 7278/2010-33 nařídil Okresní soud Praha-západ exekuci vůči stěžovateli jakožto povinnému na návrh nezletilých dětí stěžovatele zastoupených jejich matkou. Předmětem exekuce bylo vymožení dlužného výživného ve výši 60 000 Kč a vymáhání běžného (v budoucnu splatného) výživného ve výši 13 500 Kč měsíčně počínaje prosincem 2010. Provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník řízení soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek. 2. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce, přičemž Okresní soud Praha-západ rozhodnutím č. j. 6 EXE 7278/2010-70 ze dne 7. 11. 2013 jeho návrh zamítl. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu § 290 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, protože nelze předpokládat, že by stěžovatel jakožto povinný dále hradil výživné dobrovolně. 3. Proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal s tím, že ačkoliv již třetím rokem řádně plní své závazky, stále se nachází v exekučním režimu. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 177/2014-119 ze dne 5. 5. 2014 jako soudu odvolacího bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se exekuce pro běžné výživné zastavuje; v části týkající se dlužného výživného se potvrzuje. Jak konstatoval odvolací soud, předpokladem pro zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu povinného podle § 290 odst. 2 o. s. ř. je zjištění, že neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, že výkon rozhodnutí (exekuce) probíhá jen pro běžné výživné, že lze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně a že současně není veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku. V projednávané věci bylo prokázáno, že dlužné výživné bylo zaplaceno, neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, exekuce probíhá jen pro běžné výživné, v řízení nebylo zjištěno ani oprávněnými tvrzeno, že proti povinnému je veden výkon rozhodnutí nebo exekuce pro jinou pohledávku. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně. Exekuce je dlouhodobě prováděna již jen pro běžné výživné a s ohledem na skutková zjištění (plat povinného, výše příjmu, pracovněprávní vztah na dobu neurčitou) odvolací soud dovodil, že lze předpokládat, že povinný bude výživné nadále plnit dobrovolně. Podle odvolacího soudu tak byly splněny všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 290 odst. 2 o. s. ř. a exekuci pro běžné výživné zastavil. Exekuce vedená pro dlužné výživné zanikla splněním povinnosti, tedy vymožením dlužného výživného, a v této části nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ale bylo namístě návrh na zastavení exekuce již skončené zamítnout. 4. O nákladech exekuce následně rozhodl soudní exekutor (vedlejší účastník řízení) exekučním příkazem č. j. 085 EX 9137/10-161. Soudní exekutor vyšel mj. z § 5 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif"), podle kterého "je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění". 5. Základem pro určení odměny exekutora bylo dlužné výživné ve výši 60 000 Kč a pětinásobek ročního běžného výživného 810 000 Kč. Běžné měsíční výživné činilo na jedno z dětí 7 000 Kč, na druhé z dětí 6 500 Kč, ročně tedy 162 000 Kč. Za pět let potom 810 000 Kč. Pro určení odměny exekutora se tedy vycházelo z celkové částky 870 000 Kč. 6. Dle § 6 exekučního tarifu činí odměna exekutora 15 % základu, tedy 15 % z 870 000 Kč, tj. 130 500 Kč. 7. Vzhledem k tomu, že odměna soudního exekutora ve výši 20 255 Kč byla již určena v pravomocných příkazech k úhradě nákladů č. j. 085 EX 9137/10-82 ze dne 14. 4. 2011 a č. j. 085 EX 9137/10-94 ze dne 19. 2. 2013, rozhodl soudní exekutor o určení odměny ve výši 110 245 Kč. Po připočtení DPH ve výši 21 % (23151,45 Kč) tak výsledná odměna exekutora činila 133 396,45 Kč. 8. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel dne 5. 5. 2014 námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí Okresnímu soudu Praha-západ, který je ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 6 EXE 7278/2010-143 zamítl jako nedůvodné. II. Tvrzení stěžovatele 9. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proti napadenému usnesení soudu o námitkách proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce nepřipouští exekuční řád žádný opravný prostředek. 10. Stěžovatel nepopírá oprávněnost nařízení exekuce. Uvádí však, že jakmile se v únoru 2011 dozvěděl, že proti němu byla nařízena exekuce, dlužné výživné s příslušenstvím uhradil obratem již v únoru 2011 a rovněž začal od března 2011 hradit exekutorovi pravidelně a včas i běžné výživné a náklady exekuce. Stěžovatel dále uvádí, že tento jeho řádný postoj vedl k tomu, že exekuce byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 177/2014-119 ze dne 5. 5. 2014 pravomocně zastavena. 11. Vlastní průběh exekuce podle stěžovatele spočíval v tom, že exekutor zpočátku vydal tři exekuční příkazy, které však nerealizoval a po čase dokonce zrušil, neboť stěžovatel své závazky hradil tak, jak měl. V podstatě tedy exekutor jen tři a půl roku (od nařízení do zastavení exekuce) inkasoval platby od stěžovatele a přeposílal je oprávněným. 12. Stěžovatel připomíná, že již v námitkách proti úhradě nákladů exekuce upozorňoval na to, že exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně nekonformním způsobem, když nebral v potaz závaznou judikaturu Ústavního soudu ohledně výkladu a aplikace exekučního tarifu, zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 z 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ve kterém Ústavní soud vymezil principy, na nichž má být právní úprava odměn exekutora postavena a kterou se obecné soudy musí řídit, a nález sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) k výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu. 13. Stěžovatel rekapituluje, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez "přímé exekuce", resp. ještě před jejím vynuceným provedením. Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". Výklad speciálně k § 5 odst. 4 exekučního tarifu podal Ústavní soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009. Podle Ústavního soudu je § 5 odst. 4 exekučního tarifu možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter. 14. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že ústavně konformní výklad exekutorského tarifu předpokládá, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba vycházet jen z výše jím vymoženého plnění (§ 5 odst. 1 exekučního tarifu), nik