IV.ÚS 2374/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020 N 144/101 SbNU 9 Posuzování zásady "úspěchu ve věci" při aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pelanta, zastoupeného JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou, sídlem Údolní 11, Brno, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 58 Co 159/2019-154 v části "ve výrocích o nákladech řízení (ad III a IV) se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 58 Co 159/2019-154 v části vyjádřené ve slovech "ve výrocích o nákladech řízení (ad III a IV) se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Část výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 58 Co 159/2019-154 vyjádřená ve slovech "ve výrocích o nákladech řízení (ad III a IV) se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení části výroku I shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jí byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že 1. vedlejší účastnice se žalobou proti 2. vedlejšímu účastníkovi domáhala určení toho, že je vlastnicí v žalobě vymezené nemovité věci, jelikož 2. vedlejší účastník - ač je takto zapsán v katastru nemovitostí - není vlastníkem vymezené nemovité věci. Stěžovatel v řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalobkyně, tj. 1. vedlejší účastnice. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2019 č. j. 30 C 127/2017-124 určil, že pozemek parc. č. X1 v obci P., katastrálním území Bubeneč, zapsaný na listu vlastnictví č. X2, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, je ve vlastnictví České republiky (výrok I). V části, v níž se 1. vedlejší účastnice domáhala určení, že s předmětným pozemkem je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a též rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 22 808,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok IV). Obvodní soud po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl k závěru, že vlastníkem pozemku je 1. vedlejší účastnice. Zamítl žalobu pouze v části, ve které se 1. vedlejší účastnice domáhala určení, že s předmětným pozemkem je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Určení, jaká organizační složka je příslušná k hospodaření s předmětným pozemkem, označil za vnitřní záležitost České republiky; proto neshledal důvod o tom rozhodnout, neboť kromě jiného na takovém určení nemůže existovat naléhavý právní zájem. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (ad I) potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení (ad III a IV) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a též rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III). Napadenou část výroku I svého rozsudku odůvodnil tak, že bylo nutno změnit výroky o nákladech řízení rozsudku obvodního soudu (ad III a IV), když na rozdíl od obvodního soudu aplikoval městský soud § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť 1. vedlejší účastnice i stěžovatel dosáhli pouze částečného procesního úspěchu ve věci, když žaloba byla v části, v níž se 1. vedlejší účastnice domáhala určení organizační složky státu příslušné s předmětným pozemkem hospodařit, zamítnuta. S ohledem na to, že (ne)úspěch žalující i žalované strany sporu byl srovnatelný, městský soud nákladové výroky podle § 221a o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadený závěr městského soudu je nesprávný a v extrémním nesouladu s předmětem a výsledkem soudního sporu. Aplikoval-li městský soud § 142 odst. 2 o. s. ř. (byť stěžovatel má za to, že na daný případ není dopadající již z důvodu, že v dané věci z materiálního pohledu v podstatě výsledek sporu vůbec nelze hodnotit jako procesní neúspěch žalující strany), pak i toto ustanovení aplikoval v rozporu s jeho zněním, které i při částečném úspěchu upřednostňuje poměrné rozdělení nákladů; to však by z materiálního pohledu nemohlo být v dané věci stejné. K závěru o rovném (ne)úspěchu stran mohl soud dospět totiž pouze pomocí účelového formalistického výkladu právní úpravy nahrazování nákladů řízení, který učinil, který však znamená její dezinterpretaci a popření jejího účelu a smyslu a jehož výsledkem pak je nespravedlivé rozhodnutí. Skutečnost, že 1. vedlejší účastník jako součást žalobního petitu uvedl u právního subjektu, jemuž má být vlastnické právo určeno, navíc i organizační složku státu příslušnou s majetkem hospodařit, a stejně tak způsob, jakým se s tímto návrhem obvodní soud vypořádal, tj. částečným zamítavým výrokem rozsudku, je vzhledem k meritu sporné věci záležitostí vedlejší a nepodstatnou. 6. Z tohoto pohledu částečný zamítavý výrok obvodního soudu totiž buď vůbec nelze hodnotit jako procesní neúspěch 1. vedlejšího účastníka, a jestliže snad ano, pak jistě jen jako neúspěch zcela nepatrný. Konečně je nutno také poukázat i na rozdílné postavení 1. vedlejšího účastníka a stěžovatele. Stěžovatel měl právní zájem pouze na vyřešení merita sporu - sporu o vlastnické právo, ze své pozice (vedlejšího účastníka na straně žalobce) však již neformuloval žalobní petit, co se týče uvedení v něm i hospodařící organizační složky státu. Tuto část petitu bez vlivu stěžovatele určil výhradně sám 1. vedlejší účastník. Stěžovatel má za to, že předmětná částka nákladů řízení, o niž byl zkrácen, není bagatelní, a proto je ústavně nekonformní rozhodnutí městského soudu hodno korekce Ústavním soudem. III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 8. Městský soud ve svém vyjádření shrnul své rozhodnutí a uvedl, že má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele. 9. První vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s odůvodněním ústavní stížnosti stěžovatele. Závěr městského soudu ohledně srovnatelného úspěchu stran sporu považuje též za extrémně formalistický a absolutně nepřiměřený. Podstatou sporu bylo určení, kdo je vlastníkem žalovaného pozemku, a 2. vedlejší účastník byl plně neúspěšný, když bylo určeno, že vlastníkem pozemku je 1. vedlejší účastnice. Okolnost, že nebylo "určeno", že příslušná hospodařit s tímto majetkem je jednající (žalující) organizační složka státu, je (nejen) pro 2. vedlejšího účastníka nepochybně zcela nepodstatná. V konečném důsledku jde jen o to, zda příslušný katastrální úřad zapíše na základě určujícího rozsudku vedle vlastníka - České republiky - i organizační složku státu příslušnou s majetkem státu hospodařit, či zda tato organizační složka bude nucena následně žádat katastrální úřad o zápis (příslušnosti hospodařit) dalším podáním. 10. Druhý vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že s ústav