IV.ÚS 2374/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2374/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupené JUDr. Martinem Haladou, LL.B., advokátem, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 5 Tdo 392/2024-724, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 8 To 107/2023-675 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 5 T 50/2023-637, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7, 8, 10, 32, 36, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, 6, 7 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou, a dále jí uložil i trest propadnutí specifikovaného kuchyňského nože, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 83 120 Kč s příslušenstvím. Podle krajského soudu se stěžovatelka uvedeného zločinu dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) dne 15. 1. 2023 v rodinném domě, který obývala spolu s manželem (dále jen "poškozený"), se kvůli nutnosti vystěhování z uvedeného domu a hrozící ztrátě bydliště jej rozhodla usmrtit, načež kolem 21:10 hod. v obývacím pokoji poté, co poškozený usnul na sedací soupravě, zaútočila vůči jeho krku kuchyňským nožem, způsobila mu šesti zářezy ránu na levé straně krku a v levé nadklíčkové oblasti a svalu levého kývače hlavy s protětím zevní jugulární žíly. To poškozeného probudilo, začal se bránit. Přesto se stěžovatelce ještě podařilo zasáhnout jej uvedeným nožem do trupu a způsobit mu bodnou ránu hrudníku, načež poškozený stěžovatelce nůž vytrhl uchopením za čepel, čímž mu vzniklo další poranění v podobě dvou řezných ran. Poté poškozený utekl k sousedům, kteří přivolali lékařskou pomoc, a následně byl kvůli životu ohrožujícím poraněním převezen do nemocnice, operován a hospitalizován. Zamýšlený útok byl přitom kvůli použitému noži a oblastem těla, vůči nimž stěžovatelka útok vedla, způsobilý poškozeného usmrtit. 3. Proti rozsudku krajského soudu podaly odvolání stěžovatelka i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatelky zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti rekapituluje události, které předcházely skutku, pro který byla odsouzena. Zmiňuje, že provozovala hospodu a obchod, avšak její podnikání se během pandemie Covid-19 dostalo do vážných problémů, čehož využilo několik subjektů zaměřujících se na osoby ve svízelné finanční situaci, které vlastní hodnotné nemovité věci. Poté, co přestala být schopna splácet půjčku přijatou za účelem udržení svého podnikání, byla nucena k prodeji pod cenou, vyklizení a předání dvou domů, včetně toho, kde bydlela. Stěžovatelka večer přede dnem, kdy se měla vystěhovat, napadla výše popsaným způsobem poškozeného, o nějž do té doby pečovala (stejně jako o svého nevlastního otce) a s nímž ji spojoval harmonický vztah. 6. Stěžejním důkazem provedeným v průběhu hlavního líčení byl společný znalecký posudek soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Podle závěrů znaleckého posudku netrpěla stěžovatelka v době páchání trestného činu duševní chorobou ve smyslu psychózy ani patickým afektem, nicméně byla u ní přítomna anxiózně depresivní reakce a prostý vystupňovaný afekt. Její ovládací schopnosti byly podstatně sníženy, ale jednání bylo "cíle-směrné, volní a rozvažované", tj. afekt byl přítomen a racionální úvaha byla významně potlačena emocionální složkou, která zapříčinila tzv. tunelové vidění, kvůli němuž nebyla stěžovatelka s to racionálně uvažovat a posoudit okolnosti svého jednání. Poškozený vypověděl, že stěžovatelka měla "úplně nepříčetný pohled" a "obrovskou sílu najednou". Rovněž státní zástupkyně v závěrečné řeči uvedla, že oproti znění obžaloby má za to, že jednání stěžovatelky by mělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy tzv. v prvním odstavci ("prostá vražda"), nikoli coby vraždy s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (§ 140 odst. 2 trestního zákoníku). Krajský soud označil výsledky znaleckého zkoumání za vzájemně si odporující, odmítl závěr o impulsivní zkratkové reakci stěžovatelky a uzavřel, že šlo o úmyslné jednání s rozmyslem, přičemž afekt se projevil až v průběhu napadení. Vrchní soud shledal obhajobou navržený doplňující výslech znalců i vyhotovení revizního znaleckého posudku za nadbytečné, závěry krajského soudu převzal jako věcně správné a přistoupil ke zvýšení trestu odnětí svobody. 7. Stěžovatelka v dovolacím řízení argumentovala, že závěry soudů nižších stupňů o rozmyslu jsou v rozporu se znaleckým posudkem a výpovědí znalců, přičemž poukazovala, že tyto soudy odmítly provést doplňující výslech znalců a revizní posudek. Dovolací soud se však ztotožnil s jejich závěry a konstatoval, že premeditace nevylučuje afektivní stav, který se mohl projevit až v průběhu útoku, pročež soudy nižších stupňů podle něj správně uzavřely, že stěžovatelka jednala po předchozím uvážení. Stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a označuje za nepatřičné též odkazy na institut actio libera in causa dolosa (srov. § 360 odst. 2 trestního zákoníku) či tzv. opojení krví, neboť jde o případy ani v nejmenším se nepodobající posuzované věci. 8. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů o rozmyslu a absenci afektu jsou v extrémním rozporu se znaleckým posudkem a výpověďmi znalců, přičemž jediný logický závěr z důkazů je, že jednala v prostém vystupňovaném afektu s podstatně sníženými ovládacími schopnostmi a zmenšenou příčetností, zatímco o rozmyslu či předchozím uvážení nelze důvodně uvažovat. Jelikož afekt není volní psychickou aktivitou, výstižný není argument obecných soudů, že poškozený nezavdal jejímu jednání jakoukoli příčinu. Porušení zásady in dubio pro reo stěžovatelka spojuje s výhradou, že obecné soudy vyložily vnitřně rozporný znalecký posudek v její neprospěch. Stěžovatelka kritizuje odmítnutí provedení doplňujícího výslechu znalců a vypracování revizního posudku, což považuje za procesní situaci opomenutých důkazů. Právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, bylo podle stěžovatelky porušeno v důsledku nepřiměřeného hodnocení důkazů a extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Uložený trest považuje stěžovatelka za nepřiměřeně přísný a neproporcionální, neboť neodpovídá okolnostem případu a její osobě, která není pro společnost nebezpečná, což vyplývá též z její předchozí bezúhonnosti. Trestem odnětí svobody je podle stěžovatelky nepřímo zasaženo i do práv jejího manžela, který je na její péči závislý a uvěznění považuje za trest především pro něj. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnos