IV.ÚS 2377/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2377/18 ze dne 23. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018 č. j. 25 Co 428/2017-459, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Aleny Tesařové, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou, sídlem Nežárská 613, Praha 14 - Hostavice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku II výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 128 EC 3/2019-372, ve znění opravného usnesení obvodního soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 128 EC 3/2019-381, rozhodl tak, že se žaloba vedlejší účastnice vůči stěžovateli zamítá (výrok I), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice - obvodnímu soudu na nákladech řízení částku 23 483 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že se výše rubrikovaný rozsudek obvodního soudu, ve znění opravného usnesení obvodního soudu, ve výrocích I a II potvrzuje (výrok I), a že ve výroku III se rozsudek obvodního soudu mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 45 796 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Nákladový výrok odůvodnil městský soud s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu tak, že v tomto řízení nebyla řešena problematika vyžadující zvláštní specializaci či právní problematika dosud neřešená. Náklady vynaložené stěžovatelem na zastupování advokátem proto - vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o statutární město, u kterého lze předpokládat dostatečné materiální a personální zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musel využívat právní pomoc advokátů - nelze považovat za účelně vynaložené, a jejich náhradu proto nelze procesně úspěšnému účastníkovi přiznat podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovateli tak byla přiznána náhrada nákladů pouze za zaplacené soudní poplatky v celkové výši 39 346 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů připadající za 21,5 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 6 450 Kč. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel předně namítá, že mu měla být v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty. Tuto náhradu stěžovatel v řízení požadoval (naposledy v odvolání ze dne 25. 9. 2017). Nepřiznal-li mu městský soud tuto náhradu, porušil tím jeho základní právo na legitimní očekávání. 5. Stěžovatel dále zejména uvádí, že jeho náklady na právní zastoupení byly vynaloženy účelně, přičemž v tomto směru především namítá, že předmětný spor rozhodně netvoří jeho běžnou agendu, ale že se jedná o spor svou povahou mimořádný, neboť v něm vystupoval na straně žalovaného, jeho předmětem bylo peněžité plnění značné výše a ani po právní stránce není spor o vydání bezdůvodného obohacení sporem jednoduchým (na rozdíl od sporů o zaplacení nájemného, jízdného, vodného a stočného, televizního poplatku atd.). Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je totiž zpravidla sporována nejen výše požadované částky (jež je zpravidla předmětem znaleckého posouzení), ale též aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení, což jsou otázky přesahující rámec běžné agendy stěžovatele. Pokud se tedy stěžovatel v daném případě rozhodl využít služeb advokáta, nelze na tento postup hledět jako na postup neúčelný a nehospodárný. O složitosti dané věci ostatně vypovídá skutečnost, že byla dvakrát předmětem dovolacího řízení a dvakrát byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení a jednalo se o věc nejudikovanou. Konečně se stěžovatel domnívá, že v daném případě bylo jeho zastoupení advokátem účelné i z procesního hlediska. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že shodně jako vedlejší účastnice má i on právo zvolit si právního zástupce a v případě úspěchu ve věci má též právo na zaplacení náhrady nákladů účelně vynaložených na toto právní zastoupení (srov. k tomu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny). Toto právo má zejména za situace, kdy vedlejší účastnice proti němu uplatnila ke dni podání ústavní stížnosti již 16 žalob na vydání bezdůvodného obohacení v celkové částce přesahující 5 milionů Kč s příslušenstvím a v případě jejího úspěchu jí byla náhrada nákladů na právní zastoupení vždy přiznána. Není důvodu, aby tomu v případě opačném bylo jinak. Nehledě k výše uvedenému je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že vedlejší účastnice se před podáním žaloby nikterak nepokusila o mimosoudní vyřešení věci a stěžovatel byl s jejím žalobním nárokem seznámen až v momentě doručení platebního rozkazu a výzvy k vyjádření dle § 114b o. s. ř., na které byl nucen urychleně a kvalifikovaně reagovat. Z výše uvedených důvodů se domáhá zrušení výroku II napadeného rozsudku městského soudu. III. Vyjádření účastníka, vedlejší účastnice a replika stěžovatele 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost na vědomí a k případnému vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený obvodním soudem. 7. Městský soud ve svém vyjádření zopakoval svou argumentaci z odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž zopakoval, že zásadní problematikou tohoto sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, který je využíván jako veřejné prostranství, a zdaleka se nejedná o ojedinělý spor. Naopak, spory tohoto druhu jsou poměrně četné, s čímž ostatně koresponduje tvrzení stěžovatele, že jen vedlejší účastnice proti němu uplatnila 16 žalob o vydání bezdůvodného obohacení. Na tuto situaci tedy dopadá ten závěr Ústavního soudu, že lze rozumně očekávat, že zaměstnanci stěžovatele vybavení vysokoškolským právním vzděláním jsou schopni řešit právní záležitosti týkající se jeho činnosti. 8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ústavní stížnost se týká sporu, který byl v minulosti opakovaně soudy projednáván a vyjádření stěžovatele tedy vykazovala obdobnou argumentaci jako v jiných sporech týkající se nároků za bezdůvodné užívání totožných či obdobných pozemků. Problematika sporu nebyla ani specializovaná, ani obtížná, či dosud neřešená, a nebyl v ní obsažen ani mezinárodní prvek vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti. Na základě všech uvedených argumentů ve svém vyjádření má vedlejší účastnice za to, že náklady stěžovatele, který je statutárním městem, nebyly ve sporu účelně vynaložené podle § 142 odst. 1 o. s. ř., pročež se domnívá, že postupem městského soudu nemohlo být porušeno žádné základní právo stěžovatele. 9. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovateli k replice. Tento reagoval sdělením, že setrvává na svém procesním stanovisku, přičemž opětovně v reakci na výše uvedená vyjádření zdůraznil svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a zdůraznil, že upřením náhrady nákladů právního zastoupení městský soud porušil základní právo stěžovatele na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním