IV.ÚS 2378/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2378/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. D., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021 č. j. 25 Co 60/2021-150, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce X, zastoupené JUDr. Janou Urbaníkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1, Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil její právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 8 C 135/2000 vedeného Okresním soudem v Benešově (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 8 C 135/2020-98 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 409 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 23 969 Kč (výrok II). Okresní soud vyhověl žalobě stěžovatelky v celém rozsahu, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice odpovídá za újmu na zdraví, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku úrazu způsobeného pádem na zasněžené místní komunikaci ve vlastnictví vedlejší účastnice, ke kterému došlo dne 3. 1. 2019 v odpoledních hodinách. 3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil a žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před okresním soudem částku 11 670 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 7 971 Kč. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že by vedlejší účastnice měla nést za vzniklou škodu odpovědnost, a to z důvodu, že nejsou naplněny podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), protože kluzký sníh v místě stěžovatelčina pádu nebyl nepředvídatelnou závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, která je podmínkou pro přiznání náhrady újmy na zdraví. Krajský soud svůj závěr zdůvodnil tím, že místo pádu stěžovatelky se nevymykalo svým stavem stavu ostatních komunikací v obci, přičemž tato skutečnost byla stěžovatelce známa, a nebyla pro ni tudíž nepředvídatelnou situací. Krajský soud dále zkoumal, zda eventuálně není dána povinnost vedlejší účastnice k náhradě újmy podle obecné právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dospěl však k závěru, že ani v tomto případě není vedlejší účastnice za pád stěžovatelky odpovědná, neboť neporušila svou povinnost řádně provádět údržby komunikace. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka stručně rekapituluje řízení před obecnými soudy a namítá, že krajský soud bez jakéhokoliv opodstatnění kladl důraz na podmínku předvídatelnosti závady ve schůdnosti jakožto definičního znaku institutu objektivní odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za újmu vzniklou chodcům v důsledku existence závady ve schůdnosti komunikace. Stěžovatelka, odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu, namítá, že výklad § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích učiněný krajským soudem neodpovídá smyslu a účelu zákona ani judikatuře Ústavního soudu, neboť nepředvídatelnost závady ve schůdnosti není definičním znakem pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace. Podle stěžovatelky je vedlejší účastnice odpovědná za újmu na zdraví, která jí pádem vznikla, neboť závada ve schůdnosti, bez ohledu na kritérium předvídatelnosti, se na komunikaci nutně musela nacházet, vyplynulo-li z provedeného dokazování, že vedlejší účastnice neprovedla zimní údržbu, přičemž na komunikaci ležel kluzký sníh, který neumožňoval bezpečný pohyb chodců. 5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že ke zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice došlo pouze z toho důvodu, že závada ve schůdnosti byla pro ni předvídatelná, tedy aniž by bylo prokázáno, že zimní údržba předmětné komunikace byla provedena. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že na komunikaci se v místě pádu nacházel kluzký sníh a zimní údržba v tomto místě v den pádu nebyla provedena, což je v rozporu s požadavky zákona o pozemních komunikacích a judikatury Ústavního soudu, podle kterých je vlastník místní komunikace povinen pečovat o komunikaci a provádět údržbu. 6. Napadeným rozsudkem mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (sc. právo na řádný proces či na soudní ochranu) a právo na zákonného soudce tím, že krajský soud bez náležitého odůvodnění nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu vůbec nereflektuje závěry Ústavního soudu formulované v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99; toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ba naopak tyto závěry popírá. 7. Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že krajský soud v napadeném rozsudku nezohlednil její právo na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v podobě náhrady majetkové i nemajetkové újmy, čímž se dopustil zásahu do jejího práva na ochranu duševní a tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 9. Krajský soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že v den pádu od 8 do 16 hodiny se teplota pohybovala kolem -2 stupňů Celsia, bylo zataženo s občasným sněžením, na komunikaci se v místě pádu nacházel kluzký sníh, i když vedlejší účastnice prováděla v místě pravidelnou zimní údržbu, a to v přiměřených lhůtách stanovených v harmonogramu, a stěžovatelce byl stav komunikací znám. Po právní stránce byla věc hodnocena v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, kterým bylo reagováno na nejednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak na to poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15. Odmítl, že by se odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, když tuto respektoval, sám na ni odkázal a plně se ztotožnil se závěry vyslovenými v uvedeném nálezu. Upozornil však, že tento nález byl vydán ve skutkově odlišné věci, přičemž k významu skutkových okolností se Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 315/20 a tyto jsou v dané věci odlišné. Zde byla lhůta pro zmírnění závad ve sjízdnosti do 12 hodin, v den pádu byl prováděn do 12 hodin úklid chodníků, byl vytvořen harmonogram zimní údržby komunikací, podle kterého při panujícím počasí nebylo nezbytné zahájit jejich úklid, a den předcházející dni úrazu jejich úklid trval 16 hodin (podle vyúčtování). Podle účastníka úmyslem zákonodárce bylo umožnit odškodnění při porušení povinnosti udržovat komunikace schůdné, nejde však o odpovědnost absolutní, bez možnosti liberace, přičemž vedlejší účastnice činila vše, co po ní bylo možno spravedlivě požadovat. Z organizačních a ekonomických důvodů není možné bez přestání udržovat všechny komunikace, stěžovatelce byl jejich stav znám, a přesto nezvážila nezbytnost cesty, když její manžel již ten den na nákupu byl. Stěžovatelčin pád byl nešťastnou náhodou a povinnost náhrady újmy nelze dovodit ani z obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku, jejíž aplikace dále posunuje ochranu práv chodců jako obvykle slabší strany. 10. Vedlejší účastnice odmítá, že by došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv. Nesouhlasí s její argumentací, že krajský soud kladl důraz na podmínku předvídatelnosti závady ve schůdnosti. K podmínce předvídatelnosti závady ve schůdnosti vedlejší účastnice uvedla, že úmyslem zákonodárce bylo vymezit zřetelně případy, za které vlastník (správce) komunikace odpovídá objektivně, v ostatních případech odpovídá jako ostatní subjekty (tj. podle obecné odpovědnosti za škodu). Aplikace uvedených východisek nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků komunikací a jejich uživatelů, kdy klade požadavky na vl