IV.ÚS 2378/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2378/23 ze dne 4. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Anh Tuan Nguyen, zastoupeného Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem, sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2023, č. j. 83 EC 8/2023-41, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou užití uměleckých výkonů, zvukových záznamů a zvukově obrazových záznamů zařazených do televizního vysílání prostřednictvím televizního přijímače umístěného v provozovně restaurace a s tím souvisejícími ústavněprávními limity žalob na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití těchto nehmotných statků. 2. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným rozsudkem uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 5 032 Kč s příslušenstvím. Krajský soud takto vyhověl žalobě, kterou se vedlejší účastník (kolektivní správce podle autorského zákona, který spravuje majetková práva nositelů práv k uměleckým výkonům, zvukovým záznamům a zvukově obrazovým záznamům) domáhal za nositele práv, jejichž práva spravuje, vydání bezdůvodného obohacení podle § 74, § 78 a § 82 vždy ve spojení s § 40 odst. 4 autorského zákona, vzniklého v souvislosti s neoprávněným užitím výkonů a záznamů ve stěžovatelově provozovně v období od 3. 8. 2021 do 31. 5. 2022. 3. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž tvrdí porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky. 4. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že "dospěl k závěru o nároku žalobce [pouze] na základě nepodepsaného záznamu o kontrole ze dne 3. 8. 2021 a 7. 6. 2022 a fotografie obrazovky televizního přístroje, ze které není patrno, kde se nachází a už vůbec ne to, co je z televizního přístroje reprodukováno." Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015 (rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že kolektivní správce musí v řízení, v němž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, prokázat, že žalovaná strana skutečně zasáhla do autorských práv jím zastupovaných osob. Stěžovatel zdůrazňuje, že v soudním řízení musí žalobce prokázat, že žalovaný zpřístupňoval produkci těch autorů, jejichž autorská práva žalobce spravuje. Má přitom za to, že skutková zjištění krajského soudu jsou v tomto ohledu zcela nedostatečná. Krajský soud totiž rozhodl o bezdůvodném obohacení stěžovatele pouze na základě okolnosti, že měl v provozovně nainstalovaný televizní přijímač, což je s ohledem na nosné právní závěry shora zmíněného nálezu nedostatečné. 5. Krajský soud ve vyjádření stručně odkázal na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí. Zopakoval, že klíčové důkazy kolektivního správce prokázaly přítomnost zvukově-obrazového přístroje v provozovně stěžovatele a současně jeho užití k datu kontroly provedené pracovníkem Ochranného svazu autorského ("OSA"). Krajský soud považuje napadený rozsudek za věcně správný a ústavní stížnost za nedůvodnou. 6. Vedlejší účastník ve vyjádření zdůraznil bagatelní rozměr nyní posuzovaného případu. S ohledem na stěžovatelem citovanou prejudikaturu Ústavního soudu uvedl a odůvodnil, že skutkový stav nyní posuzované věci je odlišný od případů, v nichž Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl pro existenci okolností, které zpochybňovaly nárok kolektivního správce. Vedlejší účastník vyjádřil názor, že krajský soud správně hodnotil důkazy v neprospěch stěžovatele, který dle vedlejšího účastníka nesplnil vysvětlovací povinnost uvést skutečnosti významné pro rozhodnutí ve sporu. 7. Stěžovatel v replice odkázal na argumentaci užitou v ústavní stížnosti. Opětovně zdůraznil, že bagatelní povaha sporu není překážkou posouzení věci Ústavním soudem. Ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu připomněl, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní tížilo vedlejšího účastníka. 8. Vedlejší účastník se v (nevyžádané) duplice opětovně vyjádřil k bagatelnosti sporu, jakož i k dokazování v řízeních o vydání bezdůvodného obohacení podle autorského zákona. 9. Ústavní soud již toto posledně uvedené vyjádření stěžovateli nezasílal k triplice, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti nebo argumentaci, které by nezazněly již v předchozím vyjádření vedlejšího účastníka. 10. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. 11. Podstatou nyní posuzované věci je otázka, zda měl stěžovatel podle zjištěného skutkového stavu povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem licenční smlouvu, resp., zda tím, že ji neměl uzavřenu, což je nesporné, neoprávněně zasáhl do práv spravovaných vedlejším účastníkem tím, že neoprávněně zpřístupňoval veřejnosti výkony jím zastupovaných výkonných umělců a zvukové záznamy a zvukově-obrazové záznamy jím zastupovaných výrobců takových záznamů. Jinak řečeno, v řízení před Ústavním soudem je třeba zjistit, zda krajský soud v napadeném rozhodnutí na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněnému skutkovému závěru, že vedlejší účastník v souladu se stávající judikaturou s dostatečnou mírou jistoty prokázal, že stěžovatel ve své provozovně veřejnosti zpřístupňoval autorským zákonem chráněné nehmotné statky, a to - alespoň typově - ty, k nimž vedlejší účastník spravuje majetková práva, tedy konkrétně umělecké výkony, zvukové záznamy a/nebo zvukově obrazové záznamy. V opačném případě by totiž byl namístě závěr, že soud přiznal vedlejšímu účastníkovi finanční plnění bez toho, že by se stěžovatel bezdůvodně obohatil neoprávněným (bez potřebné licence) užitím výkonů a/nebo záznamů. 12. Ústavní soud se obdobnými případy zabýval již dříve (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1598/19 ze dne 27. 12. 2019 a nález sp. zn. III. ÚS 3102/16 ze dne 21. 5. 2019). Vycházel přitom z nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14, na nějž odkazuje též stěžovatel, v němž vymezil podstatné náležitosti kontroly prováděné kolektivním správcem při posouzení, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským. Kolektivní správce - a v případném navazujícím soudním řízení i obecný soud - tak podle této již ustálené judikatury musí především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a konečně c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy, tj. zda má platně uzavřenou licenční smlouvu na jejich produkci. 13. Ústavní soud nadto v odkazovaném nálezu (sp. zn. II. ÚS 2186/14, bod 41) zdůraznil, že povinností kolektivního správce chránícího autorská práva zastoupených umělců je i řádně prokázat povinnost uzavřít (či mít uzavřenou) platnou licenční smlouvu, neboť povinnost hradit licenční poplatky může být uložena pouze těm, kteří objektivně do autorských práv zasahují. Rovněž připomněl, že předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá (srov. tamtéž, bod 42; mutatis mutandis rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5031/2008). Proto bylo i v posuzované věci na vedlejším účastníkovi jako žalobci, aby prokázal, že k bezdůvodnému obohacení stěžovatele neoprávněným zásahem do autorských práv umělců, nad nimiž vykonává kolektivní správu, vůbec mohlo dojít. 14. Z právní věty nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14 se dále podává, že umístěním televizního přístroje v restauračním zařízení může jeho provozovatel sledovat navýšení zisku ("nalákání hostů"), neboť vysíláním různých programů lze zvýšit zájem potenciálních klientů právě o tento podnik v dané lokalitě. Při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy je třeba přihlížet i k tomuto komerčnímu aspektu, a provozovatelé těchto zařízení proto v zásadě jsou povinni uzavřít licenční smlouvy. Musí však být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné a že jeho prostřednictvím skutečně může docházet k zásahům do autorských práv (presumpce zásahu do autorských práv). Z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouv