IV.ÚS 2379/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2379/07 ze dne 24. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 783/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, čj. 11 To 473/2006-200, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 9. 2006, č.j. 6 T 53/2006-171, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 9. 2007, opraveným a doplněným podáním ze dne 14. 9. 2007, se V. P., (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 6 T 53/2006, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Policie ČR ze dne 3. 12. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že jako brigádník na ranní směně u pokladny v obchodním domě Albert v Praze 5 - Radotíně z pokladny vzal finanční hotovost ve výši 6 403,50 Kč, kterou užil pro svoji potřebu a nevrátil. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") konal hlavní líčení nejprve dne 23. 8. 2006, k němuž se obviněný a jeho obhájce dostavili a byli mu po celou dobu přítomni. Poté, co okresní soud přistoupil k výslechu obviněného, obviněný prohlásil, že nebude vypovídat. V dalším průběhu hlavního líčení byly provedeny listinné důkazy. Hlavní líčení bylo odročeno na 8. září 2006 v 9.15 hod., což obžalovaný a obhájce vzali na vědomí. K hlavnímu líčení konanému dne 8. 9. 2006 se obviněný nedostavil. Obhájce požádal o odročení hlavního líčení, nicméně důvod absence jeho klienta mu nebyl znám. Okresní soud rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, že hlavní líčení se bude konat v nepřítomnosti obviněného. V hlavním líčení vyslechl dva svědky, nechal státního zástupce a obhájce obviněného pronést závěrečné řeči a vyhlásil rozsudek, kterým obviněného shodně s obžalobou pro skutek výše popsaný uznal vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1 tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 12 měsíců. Ze sdělení na č.l. 168 vyžádaného spisu vyplývá, že dne 8. 9. 2006 okresnímu soudu byla doručena omluva obviněného z jednání nařízeného na tentýž den. Z úředního záznamu na tomto sdělení se podává, že omluva byla okresnímu soudu doručena po 9.15 hod., a že se obhájce marně snažil obviněného telefonicky kontaktovat. V odvolání proti rozsudku okresního soudu obviněný mj. namítl, že hlavní líčení dne 8. 9. 2006 bylo provedeno v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svou nepřítomnost omluvil řádně a včas. Pokud se samosoudkyně o této omluvě do zahájení hlavního líčení nedověděla, jednalo se o pochybení kanceláře k soudu, které nelze přičítat k jeho tíži. Dále uvedl, že rozsudek byl postaven na nesprávných skutkových zjištěních, vyplývajících z nesprávného hodnocení důkazů. Dne 18. ledna 2007 Krajský soud v Praze odvolání obžalovaného zamítl. Konstatoval, že obžalovaný vzal termín hlavního líčení nařízeného na den 8. 9. 2006 na vědomí při předchozím odročeném hlavním líčení dne 23. 8. 2006. Do okamžiku zahájení tohoto hlavního líčení, ani v jeho průběhu, se k soudu nedostavil a soud prvního stupně v té době neměl k dispozici ani jeho omluvu (o obžalovaném ostatně nic nevěděl ani jeho obhájce). Mohl tedy právem předpokládat, že se obžalovaný hlavního líčení zúčastnit nechce a postupoval v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. řádu, neboť všechny podmínky k takovému postupu byly splněny. Obžalovaný ostatně ve svém písemném podání doručeném soudu v den konání hlavního líčení dne 8. 9. 2006 a označeném jako omluva jednání ze zdravotních důvodů, o odročení hlavního líčení ani nežádal a dal tak zřetelně najevo, že s provedením hlavního líčení v jeho nepřítomnosti souhlasí. Jeho právo na spravedlivý proces tak nijak dotčeno nebylo a odvolací soud tuto jeho námitku odmítl jako zcela neopodstatněnou. Odvolací soud také shledal, že soud I. stupně provedl dokazování v souladu s procesními předpisy a v rozsahu plně postačujícím pro rozhodnutí, přičemž ani způsob, jakým provedené důkazy zhodnotil, vadami netrpí. Jeho skutková zjištění jsou proto naprosto správná a úplná a mají v provedených důkazech podklad. Nejvyšší soud dovolání obviněného, podané z důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, dne 18. 7. 2007 odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle článků 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména pak právo na projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2 Listiny. Namítl, že odsuzující rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen na závěr hlavního líčení, které se dne 8. 9. 2006 konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Odvolací ani dovolací soud jeho námitky v uvedeném směru neshledaly důvodnými. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právními závěry dovolacího soudu ohledně možnosti konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a označil je za rozporné s ústavním pořádkem (zejména s článkem 38 odst. 2 Listiny). Byl toho názoru, že samotná přítomnost jeho obhájce u hlavního líčení nepostačovala, ale že i jemu samotnému mělo být umožněno klást vyslýchaným osobám otázky a radit se se svým obhájcem v průběhu provádění těchto důkazů. Odvolací ani dovolací soud nepřihlédly k žádosti obhájce o odročení hlavního líčení, kterou učinil ve svém přednesu na počátku hlavního líčení dne 8. 9. 2006. Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s jednostranným způsobem hodnocení důkazů soudem I. stupně v jeho neprospěch. IV. Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a v jeho rámci pak základní právo být souzen za své přítomnosti. Ústavní soud připomíná, že právo být souzen za své přítomnosti je jedním z prvků základního práva na spravedlivý proces. Výslovně je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Čl. 38 (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,............. a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ...........", a dále též v čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jehož relevantní ustanovení zní: "Čl. 14 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky: d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; ............;". V článku 6 Úmluvy právo obviněného být přítomen při jednání u soudu není výslovně uvedeno, nicméně bylo z něj vyvozeno judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Např. ve věci Medenica proti Švýcarsku, 2001 (rozsudek ze dne 14. 6. 2001, stížnost č. 20491/92, § 54; uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int) Evropský soud uvedl, že přítomnost obviněného při jednání soudu je důležitá, jak z důvodu práva dotyčného být vyslechnut, tak z důvodu ověřovat přesnost jeho tvrzení a konfrontovat je s výpovědí poškozeného, jehož zájmy, jakož i zájmy svědků, je na místě chránit. Řízení, které probíhá v nepřítomnosti obžalovaného, není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 Úmluvy, pokud dotyčný později může dosáhnout toho, aby soudní orgán znovu - poté, co ho vyslechne - rozhodl po skutkové i právní stránce o oprávněnosti trestního obvinění. Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 213/2000 [Sb.n.u., sv. 25, str. 143 (151)] uvedl, že "Vzhledem k tomu, že obžalovaný je ústřední postavou celého trestního stíhání, jsou podmínky pro možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť vymezeny. Hlavní líčení se má konat zásadně v jeho přítomnosti, neboť jako procesní strana má důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě při něm. .... Z uvedeného pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně.". Ústavní soud připomíná, že výše uvedené právo obviněného být přítomný při projednávání své trestní věci není absolutní. V méně závažných případech je z hlediska dodržování základních práv akceptovatelné řízení konané v nepřítomnosti obžalovaného za podmínky, že byl tento o jednání řádně vyrozuměn a bez omluvy se nedos