IV.ÚS 2383/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2383/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 4 Tdo 452/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2019 sp. zn. 1 To 75/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2018 sp. zn. 32 T 10/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (správně zvlášť závažného zločinu) a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání věcí, a to peněžních prostředků na konkretizovaném běžném účtu. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině dopustil uvedeného pokusu zločinu (resp. zvlášť závažného zločinu), stručně řečeno, tím, že v určeném období na vymezených místech jako obchodní zástupce obchodní společnosti STREEMSUN, s. r. o., prostřednictvím brigádníků, za jejich činnost byl odpovědný, nabízel seniorům krém na křečové žíly s výtažkem kaštanu za částku 1 Kč nebo zcela zdarma za podmínky souhlasu ke vstupu do "drogerijního klubu". Účelem takového způsobu uzavírání Smluv o členství v drogerijním klubu bylo pozdější vymáhání poplatku 4 650 Kč za "aktivační kód", přičemž o této povinnosti nebyli poškození před podpisem smlouvy řádně informováni. Specifikovaná část z celkem 1294 poškozených na tuto výzvu spojenou s "upozorněním" na možnost vymáhání soudní cestou s případnou exekucí předmětnou částku zaplatila a další poškození na obdrženou výzvu buď nereagovali a aktivační poplatek nezaplatili, nebo jim výzva k úhradě vůbec nestihla být zaslána, neboť došlo k masivní medializaci věci a na základě oznámení řady poškozených se věcí začala zabývat Policie České republiky. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil s poukazem na § 209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vytýká, že krajský soud provedl při hlavním líčení dokazování toliko výslechem 263 poškozených, když podle tohoto soudu šlo o tzv. reprezentativní vzorek 20 % svědků (263 svědeckých výpovědí z celkového počtu 1294). Uvedený postup krajského soudu považuje stěžovatel za porušení zásady rozsahu dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Abecední kritérium výběru podle jeho tvrzení nesplňuje základní kritéria výběru a jako příklad správného výběru uvádí pravděpodobnostní, prostý náhodný, stratifikovaný náhodný, záměrný. Uvádí, že žádný obecný předpis upravující trestní řízení takový pojem nezná, natož aby ho připouštěl. Současně tvrdí, že výslechy svědků v posuzované věci nejsou shodné (podpisy, výzva k zaplacení, výpovědi smluv). Takovým postupem došlo k nezákonnému obcházení trestního řádu, kdy soud de facto legalizoval neprocesní důkazy. Zastává názor, že měl mít možnost ve všech 1294 případech podrobit svědky výslechu, klást jim otázky. Zvoleným postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a bylo mu upřeno právo na obhajobu (návrhy na doplnění dokazování a provedení důkazů). Stěžovatel dodává, že skutek má být zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny nemá náležitou morální váhu a není hodnocen jako akt spravedlnosti. Stěžovatel tvrdí, že v dané věci nebyl dodržen § 2 odst. 5 trestního řádu. 6. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, nejprve obecně a následně konkrétně. Rozporuje postup krajského soudu, který nevysvětlil, z jakého důvodu nepřistoupil k výslechu zbývajících svědků (79,7 % poškozených), resp. v čem spatřuje nadbytečnost jejich výslechu. Nesouhlasí ani s postupem krajského soudu, který neprovedl ani jeden výslech tzv. brigádníků. Tvrdí, že nebylo zjišťováno, zda tyto osoby byly o způsobu prodeje a uzavírání smluv poučeny jeho osobou. Má za to, že by to výslech uvedených svědků vyvrátil a poukazuje na svoji obhajobu. 7. Posléze stěžovatel namítá, že předmětná věc měla být posuzována v občanském soudním řízení, nikoli trestním řízení, čímž se soudy nezabývaly ani jako předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 trestního řádu. Poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe jako uplatňování trestního práva zdrženlivě a jako ultima ratio. Zdůrazňuje zákonné využití možnosti odstoupení od smlouvy a skutečnost, že žádný subjekt po poškozených finance nepožadoval ani nevymáhal. Celá věc se tak podle stěžovatele měla řešit v civilněprávní rovině, kde je regulována ochrana spotřebitele, k čemuž uvádí, že judikatura řeší velikost písma ve smluvních ujednáních, nekalé praktiky, překvapivá ujednání ve spotřebitelských smlouvách aj. V kontextu této námitky akcentuje hromadné namítání neplatnosti smluv, udílení četných rad poškozeným svědkyní Š. a různými organizacemi zabývajícími se ochranou spotřebitele. Trvá na tom, že především samotní účastníci soukromoprávního smluvního vztahu musí dbát ochrany svých majetkových práv, musí postupovat obezřetně a dodržovat zásady opatrnosti, což podle stěžovatele vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základ