IV.ÚS 2384/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2384/20 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Trung Dan Nguyena, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2020 č. j. 12 Co 131/2020-208, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 6 C 234/2016 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2020 č. j. 6 C 234/2016-198 uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město (dále jen "povinná"), povinnost zaplatit stěžovateli částku 68 335 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), žalobu, aby byla povinna zaplatit stěžovateli částku 81 665 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a dále jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 29 161 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III). 3. K odvolání stěžovatele směřujícímu toliko proti výroku III rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shledal, že obvodní soud správně vypočetl náklady za celé soudní řízení (obvodní soud rozhodoval opakovaně), tj. za šest úkonů právní služby po 3 100 Kč, dva úkony po 1 550 Kč a osm náhrad hotových výdajů po 300 Kč. K námitce stěžovatele, že v předchozím rozhodnutí městského soudu, a to v rozsudku ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, byla stěžovateli přiznána též náhrada za výzvu povinné při předběžném projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), uvádí městský soud, že podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Poukázal přitom na skutečnost, že o návrhu na zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. rozhodoval již též Ústavní soud a usnesením ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 jej odmítl. K nákladům řízení, o nichž bylo rozhodnuto předchozím rozsudkem městského soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, nelze přihlížet, neboť tento rozsudek byl zrušen včetně výroku o nákladech řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 3643/2017-175. Náklady řízení před soudy všech stupňů tedy bylo třeba stanovit znova, což učinil obvodní soud. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že napadené usnesení je nelogické, v extrémním rozporu se skutečností, a odůvodnění není schopno dostát principu přezkoumatelnosti. Stěžovatel má jednak za to, že obecné soudy opomenuly skutečnost, že proběhlo jednání městského soudu dne 16. 5. 2017 za účasti právního zástupce stěžovatele, přičemž ačkoliv se tímto úkonem právní služby zabýval městský soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, a přiznal za jednání dne 16. 5. 2017 náhradu, pak ten samý senát v napadeném usnesení tento úkon právní služby ignoruje, jako kdyby takové jednání a s ním spojený úkon nebyl, ačkoliv si stěžovatel i na nepřiznání tohoto úkonu ve svém odvolání stěžoval. K uplatnění nároku na náhradu škody spojeného s "předžalobní upomínkou" stěžovatel uvádí, že jde o nutný úkon právní služby předcházejícím žalobě. Na tento úkon je nutno hledět dvojí perspektivou, a to jako na úkon při předžalobním jednání, kdy za takový podle názoru stěžovatele nenáleží odměna v případě, že na tento úkon již nemá návaznost podání žaloby. Avšak jiná situace je u tohoto úkonu, dojde-li po předběžném projednání nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. k podání žaloby, kdy v takovém případě je nutno na takový úkon nahlížet prizmatem procesní normy (lex specialis) podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což je případ nyní posuzované věci. Podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy "překlápí" do procesněprávního nároku. V opačném případě by šlo o zvýhodňování státu před jinými účastníky řízení uplatňujícími své nároky u soudu. III. Vyjádření účastníka a replika stěžovatele 5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. 6. Městský soud odkázal na napadené usnesení a dodal, že odměna za úkon právní služby spočívající v účasti právního zástupce stěžovatele u jednání městského soudu dne 16. 5. 2017 byla stěžovateli přiznána v souladu s občanským soudním řádem, jak vyplývá též z bodu 4 napadeného usnesení. Odměna za úkon právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné stěžovateli přiznána nebyla, neboť na ni podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nemá právo. Městský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. 7. Povinná (Česká republika - Ministerstva spravedlnosti) se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavní soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. vzdává svého postavení, nebylo s ní jako s vedlejší účastnicí nadále jednáno. 8. Soudce zpravodaj zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu a obvodního soudu na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v ní setrval na svém právním názoru uvedeném v ústavní stížnosti, přičemž k neuznání úkonu právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné uvedl, že právní teorie demokratických právních systémů zná jeden ze základních výkladových principů práva, a to "lex specialis derogat legi generali". Ignorují-li obecné soudy tento princip, pak tím z hlediska ústavního práva zasahují do práv účastníků řízení na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy opomenuly při rozhodování o nákladech zohlednit účast právního zástupce stěžovatele na jednání obvodního soudu dne 31. 1. 2017, přičemž žádný ze soudů se k tomuto úkonu právní služby nevyjádřil, a to i přes to, že byl právním zástupcem vykonán. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces interpretace a aplika