IV.ÚS 2384/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2384/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kavínka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2021 č. j. 26 Cdo 459/2021-822 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 č. j. 30 Co 318/2019-687, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Evy Hájkové a Pavla Hájka a Jakuba Folaufa, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejším účastníkům vyklidit byt č. 1 ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. X v P. s tvrzením, že dne 10. 4. 2013 uzavřel se třetím vedlejším účastníkem smlouvu o převodu členských práv a povinností (dále "smlouva o převodu"), na základě které nabyl též právo nájmu bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 27 C 196/2013-570 byla vedlejším účastníkům jako žalovaným uložena povinnost vyklidit uvedený byt do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále jim byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení: první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník po částce 14 675,40 Kč a třetí vedlejší účastník částku 9 230,40 Kč (výroky II. - IV.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že smlouva o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu X(dále jen "bytové družstvo") mezi stěžovatelem a třetím vedlejším účastníkem byla uzavřena platně a účinně. Stěžovatel se stal členem bytového družstva a současně nájemcem bytu. Tím zaniklo třetímu vedlejšímu účastníkovi členství v bytovém družstvu a nájem bytu. Užívají-li první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník byt jako příslušníci domácnosti, kterou vedou se třetím vedlejším účastníkem, který je podle vedlejších účastníků nájemcem bytu, potom tak činí bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověl. Jde-li o náklady řízení, stěžovatel měl ve věci plný úspěch, neboť soud jeho žalobě vyhověl a stěžovateli podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal náhradu nákladů řízení. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 429 115 Kč (výrok II.). Dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 5 400 Kč před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován, neboť nemá žádné právo k předmětnému družstevnímu bytu z důvodu, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 10. 4. 2013 je neplatná, resp. (pro případ její platnosti) bylo od ní platně odstoupeno. Z uvedených důvodů nelze žalobě vyhovět. Městský soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., tak, že vedlejším účastníkům jako v řízení úspěšným byla přiznána jejich náhrada. Při úvaze o výši odměny advokáta se městský soud ztotožnil s názorem stěžovatele, že je třeba odměnu stanovit podle § 8 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť v tomto případě bylo v podstatě předmětem řízení to, zda členská práva a povinnosti svědčí stěžovateli nebo třetímu vedlejšímu účastníkovi. Bylo-li předmětem řízení to, kdo je majitelem členských práv a povinností, přičemž v řízení bylo zjištěno, že jejich hodnota ke dni zahájení řízení byla nejméně 1 480 000 Kč (viz ujednaná cena za převod), je třeba za tarifní hodnotu považovat částku 1 480 000 Kč. První vedlejší účastník a druhý vedlejší účastník byli v řízení zastoupeni advokátkou, která ve věci učinila celkem 17 úkonů, z nichž za jeden náleží odměna v poloviční výši. 4. Měnící výrok rozsudku městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba na vyklizení zamítnuta ve vztahu ke všem vedlejším účastníkům, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že byť městský soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2020 sp. zn. 80 Cm 47/2017 zamítl žalobu třetího vedlejšího účastníka na určení, že je členem bytového družstva a že smlouva je neplatná, nebyl tento rozsudek v době rozhodování městského soudu v právní moci, jeho výrok proto nebyl pro městský soud závazný a nemusel z něj vycházet (§ 159a odst. 3, § 135 odst. 2 o. s. ř.). Současně městský soud dospěl k závěru, že není namístě odvolací řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Jeho úvaha, že přerušení řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, není zjevně nepřiměřená. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by Nejvyšší soud mohl zpochybnit, zejména rozhodoval-li by soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; přitom ve spojení s důvodem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je kladen důraz na hospodárnost řízení. Závěr soudu o nepřerušení řízení je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že i když smlouva o převodu členských práv byla uzavřena platně, zanikla odstoupením. 5. Současně s dovoláním podal stěžovatel proti II. výroku rozsudku městského soudu ústavní stížnost. Ústavní soud podanou ústavní stížnost usnesením ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1694/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu"), jako nepřípustnou. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku městského a namítá, pokud jde o část, ve které mu byla uložena povinnost zaplatit prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 429 115 Kč, že městský soud v předmětné věci při výpočtu nákladů právního zastoupení aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu a vyšel tak z nesprávné tarifní hodnoty. Městský soud podle stěžovatele dospěl k neodůvodněnému závěru, že obvodní soud měl při výpočtu odměny advokáta vycházet z § 8 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu, neboť předmětem tohoto řízení bylo v podstatě to, zda členská práva a povinnosti svědčí stěžovateli nebo třetímu vedlejšímu účastníkovi. Bylo-li předmětem řízení posouzení, kdo je majitelem členských práv a povinností, závěr městského soudu, že za tarifní hodnotu je třeba považovat částku 1 480 000 Kč, je podle stěžovatele nesprávný, neboť předmětem řízení bylo pouze vyklizení bytu, zatímco spor o určení neplatnosti smlouvy a určení členství byl veden u městského soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017. 7. Stěžovatel namítá, že předmětem jeho žaloby nebyl spor o členství v družstvu. Skutečnost, že soud posuzoval jako předběžnou otázku, zda členská práva náleží stěžovateli či třetímu vedlejšímu účastníkovi, neznamená, že byla tato věc předmětem řízení. Navíc soud vůbec neměl tuto otázku jako předběžnou posuzovat, když v době jeho rozhodování bylo již o této otázce tímto soudem vydáno meritorní rozhodnutí (byť nepravomocné) a měl tedy z tohoto meritorního rozhodnutí vyjít, nikoliv se s ním dostat do rozporu. 8. Stěžovatel namítá, že městský soud měl na náklady řízení aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (srov. usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3699/15). Náhrada nákladů řízení měla být stanovena ve výši 33 941 Kč. 9. Stěžovatel dovozuje, že městský soud tím, že v rozporu s