IV.ÚS 2385/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2385/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů I. B. V. T. a II. N. T. M. L., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 61/2019-184, za účasti Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v návětí specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že jím podle jeho názoru měla být porušena jejich ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelé byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 1. 2016, č. j. 43 T 2/2010-20643 (dále jen "odsuzující rozsudek"), uznáni vinnými trestným činem neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění dříve platném a účinném (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl každý ze stěžovatelů odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem v délce pěti let a k peněžitému trestu ve výši pěti set tisíc korun českých a pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku. 3. Skutek, pro který byli stěžovatelé takto odsouzeni, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelé měli být zapojeni do organizované skupiny osob, která nejméně od září roku 2002 do 18. 1. 2005 na různých místech v Praze bez příslušných povolení poskytovala služby spočívající ve směně českých korun na cizí měny a pro čínské a vietnamské státní příslušníky zajišťovala převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, přičemž stěžovatelé měli v rámci této skupiny spravovat a provozovat jedno z tzv. výběrčích míst, v nichž přebírali peníze v hotovosti od jednotlivých zákazníků, v případě potřeby je měnili na dolary či eura, za zaslání do zahraničí vybírali poplatek v rozmezí 1,5 % až 5 % zasílané částky a vybrané peníze předávali dalším osobám, kdy celkově takto v rámci celé skupiny byly provedeny operace v úhrnné výši cca. 4,4 mld korun českých a čistý zisk celé skupiny dosáhl minimálně cca 22 mil. korun českých (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatelé se proti odsuzujícímu rozsudku odvolali, jejich odvolání však zamítl Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017. Tímto usnesením odvolací soud pouze k odvolání státního zástupce doplnil odsuzující rozsudek tak, že uložil ve vztahu k některým věcem ochranné opatření zabrání majetku. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu 1) nesprávné právní posouzení protiprávnosti předmětného skutku; 2) neodůvodněnost uložení peněžitého trestu; 3) nepřiměřenou délku trestního řízení. Ústavní soud přibližuje obsah jednotlivých námitek následovně: 6. Ad 1) stěžovatelé argumentují, že služby, které poskytovala skupina, jejímiž měli být podle předmětného skutku členy, nebyly při správné aplikaci pravidel časové působnosti trestních zákonů vůbec trestným činem. Dovozují, že podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu by jejich trestní odpovědnost za neoprávněné podnikání mohla vzniknout jedině tehdy, kdyby bylo prokázáno, že provozovali směnárenskou činnost či přijímali vklady od veřejnosti. Uzavírají, že ani o jednu z těchto činností se v jejich případě nejednalo. Směnárenskou činností je podle nich výměna částky v hotovosti ve dvou různých měnách, zatímco oni vybrali od zákazníků částku v jedné měně, v licencované směnárně ji směnili na jinou částku a s ní pak naložili dle pokynů zákazníků. Nerozhodovali přitom o směnném kurzu, ale naopak jej bedlivě sledovali u směnáren, jejich služby využívali. Ačkoliv měli přijímat hotovost, zákazníkům měli "vracet" příslušné částky bezhotovostní formou, tedy nikoliv v hotovosti v jiné měně. Na základě těchto úvah dospívají stěžovatelé k závěru, že nešlo o směnárenskou činnost, ale jen o její zprostředkování. Na takové zprostředkování tedy nedopadá zákon č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a ani výluka podle živnostenského zákona. 7. Rovněž nemohlo podle stěžovatelů jít ani o přijímání vkladů od veřejnosti, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 69/2009) je podstatou vkladu vznik závazku vůči vkladateli na jejich vyplacení, nicméně stěžovatelům nevznikl závazek vrátit odpovídající částku zákazníkům, ale konkrétně s ní naložit. Zákazníci tak nikdy neztratili možnost disponovat s předmětnými částkami a stěžovatelé naopak nikdy neměli možnost s nimi volně disponovat. O vklad tedy šlo až v okamžiku, kdy stěžovatelé příslušné částky vložili na účty u licencovaných bankovních subjektů. Činnost stěžovatelů se tak omezila toliko na zprostředkování přijetí vkladů, o přijímání vkladů se nejednalo. Stěžovatelé rovněž vyzdvihli (byť bez bližšího zdůvodnění), že je pojmově vyloučeno, aby jedna finanční operace byla současně směnárenský obchod i přijetí vkladu od veřejnosti zároveň. 8. Stěžovatelé v rozsahu námitky 1) rovněž namítli, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že prováděli převody peněz v rozporu s předpisy o obchodování s devizovými prostředky, tedy neoprávněně. Bylo totiž prokázáno, že tyto převody probíhaly prostřednictvím držitele bankovní licence vydané Českou národní bankou, a to prostřednictvím Československé obchodní banky, a.s. a České spořitelny a.s. Stěžovatelé ani jejich spoluobžalovaní tak tyto převody neprováděli, někteří z nich je jen zprostředkovávali. Stěžovatelé dále podali obšírný historický výklad právní úpravy devizového hospodářství, peněžního oběhu a platebních služeb, na jehož základě uzavřeli, že v období od 1. 11. 2009 do 13. 1. 2018 zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, na zprostředkování převodu finančních prostředků do zahraničí nedopadal, stejně jako zákon o bankách, a tedy takové zprostředkování bylo regulováno toliko zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který takové zprostředkování podřizoval režimu volné živnosti, k níž však jeden ze stěžovatelů živnostenské oprávnění měl. Podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku tak bylo na místě předmětný skutek posoudit právě v časové působnosti mimotrestních předpisů, na něž trestní zákoník odkazuje, podle nichž byla činnost stěžovatelů beztrestná. 9. Ad 2) stěžovatelé poukazují na skutečnost, že Nejvyšší soud se nevymezil vůči tomu, že nalézací ani odvolací soud nezkoumaly před uložením peněžitých trestů ve výši půl milionu korun českých každému ze stěžovatelů jejich majetkové poměry. Podle názoru stěžovatelů tak vůbec nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Připustil to podle nich i nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření. Nejvyšší soud na jedné straně uvedl, že pro uložení peněžitého trestu předpoklady splněny byly, na druhé straně však sám tvrdí, že odůvodnění soudem prvého stupně nebylo dostatečné. Stěžovatelé k tomu odkázali na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozují důvodnost této své námitky. 10. Ad 3) stěžovatelé považují za nedostatečný způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejich námitkou, že v trestním řízení vedeném proti nim byly bezdůvodné průtahy, které nebyly zohledněny při ukládání trestů. Trestní stíhání stěžovatelů trvalo více jak 13 let, tedy bylo extrémně dlouhé. Stěžovatelé poukazují na to, že jim byl odsuzujícím rozsudkem ze dne 22. 1. 2016 uložen při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a peněžitý trest ve výši 300 000 Kč, odsuzujícím rozsudkem při nezměněném výroku o vině jim však byl uložen trest přísnější. Nejvyšší soud se k tomu vyjádřil pouze formalisticky a způsobem, který eufemizuje práva stěžovatelů. Stěžovatelé s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva prosazují závěr, že v