IV.ÚS 2386/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2386/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Tragenreifa, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2023 č. j. 4 Afs 291/2022-33 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2022 č. j. 77 Af 3/2022-33, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 6 odst. 3 zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"). S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 6 odst. 3 zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 (dále jen "kompenzační zákon"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, jako provozovatel živnosti (mimo jiné v hostinské činnosti), požádal místně příslušného správce daně o kompenzační bonus, který mu byl poskytnut. Následně však správce daně dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovateli daň za čtyři bonusová období v celkové výši 40 500 Kč, protože dospěl k závěru, že stěžovatel měl v rozhodném období převažující příjem z nájmu, který nebyl opatřeními státních orgánů omezen. 3. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 11. 2021 č. j. 45463/21/5200-10422-713122 zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Také vedlejší účastník dospěl k závěru, že bylo třeba přihlížet k příjmům z nájmu a porovnat je s příjmy z hostinské činnosti, která byla omezena opatřeními státních orgánů. Nárok na kompenzační bonus by stěžovatel měl, převažovaly-li by příjmy z omezené činnosti, u něj však převažovaly příjmy z nájmu, který omezen nebyl. 4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatel brojil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), ve které namítal, že nárok na kompenzační bonus měly všechny osoby samostatně výdělečně činné, bez ohledu na to, zda šlo o jejich hlavní či vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Namítal také, že příjem z nájmu měl jako nepodnikající osoba. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) jako nedůvodnou se stejným závěrem jako správce daně, že pro posouzení nároku na kompenzační bonus je třeba zohlednit všechny příjmy stěžovatele, nikoliv jen příjmy pocházející z podnikatelské činnosti, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). 5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností s tvrzením o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku a uvedl, že krajský soud vystihl podstatu věci, řádně vypořádal veškeré žalobní námitky a podrobně zhodnotil tvrzení stěžovatele. Stěžovatel nenaplnil předmět kompenzačního bonusu podle § 6 odst. 3 kompenzačního zákona, vzhledem k tomu, že předmětem kompenzačního bonusu subjektu vykonávajícího samostatně výdělečnou činnost je výkon této činnosti za situace, kdy převažující část příjmů (v rozhodném období) pocházela z jedné nebo více zakázaných činností. Stěžovatel měl převažující část příjmu z nájmu, tj. příjmu z nepodnikatelské činnosti, který byl správně posouzen a zahrnut do veškerých příjmů v rozhodném období podle § 6, 7 a 9 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), jak to vyžaduje § 6 odst. 3 poslední věta kompenzačního zákona. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že právní posouzení jeho věci je ústavně nesouladné, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a posouzení vychází z části zákona, který je v rozporu s ústavním pořádkem, protože diskriminuje určitou skupinu obyvatel; slušné a pracovité spoluobčany, kteří se snažili v době pandemie uživit způsobem, aby nepotřebovali výživu od státu. Podle názoru stěžovatele nelze směšovat kompenzaci za to, že nelze v důsledku pandemických opatření státu podnikat, s obecnými příjmy stěžovatele jako fyzické osoby. 7. Stěžovatel má za to, že zákonodárce se při formulaci § 6 odst. 3 kompenzačního zákona neřídil zásadou vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.) ohledně prostoru zákonodárce k úvaze o zakotvení preferenčního zacházení v oblasti sociálních práv, když do popředí postavil toliko úsporu státních financí na úkor lidí, kteří se za doby pandemie snažili přežít alespoň částečně z vlastních zdrojů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, výkladu a použití zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze tehdy, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů, ústavní stížnost je pokračováním v polemice se správními soudy a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. Přestože ústavní stížnost postrádá jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jak oba správní orgány, tak správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Nejvyšší správní soud i krajský soud rozhodovaly nestranně, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními kompenzačního zákona a zákona o daních z příjmů, do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. 11. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu potažmo krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ústavní soud opakuje, že s věcnými a právními námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. K uve