IV.ÚS 2388/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2388/23 ze dne 19. 12. 2023 N 187/121 SbNU 303 Extrémní nesoulad mezi průběhem řízení a jeho výsledkem ve vztahu k nákladům řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Vrbase, zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 1758/2023-649 a výrokům I, III a V rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2023 č. j. 13 Co 284/2022-573, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ing. Pavla Rady, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2023 č. j. 13 Co 284/2022-573 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky III a V rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2023 č. j. 13 Co 284/2022-573 se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a označené výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1 o výměře 1145 m2 a st. parc. č. X2 o výměře 87 m2 v katastrálním území Š., obec Ž., tvořících funkční celek, v němž menší z pozemků je zastavěn budovou č. e. X3, jež v rozhodném období byla ve vlastnictví vedlejšího účastníka a sloužila pro individuální rekreaci. Jediný přístup k budově přitom byl přes větší z pozemků. 3. Stěžovatel se u soudů domáhal finanční náhrady za omezení svého vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům označenou stavbou. Tento nárok stěžovatel uplatnil za období od 1. 10. 2014 do 30. 9. 2017 a následně po rozšíření žaloby za období od 1. 10. 2014 do 27. 4. 2020. V průběhu řízení u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") vedlejší účastník postupně uhradil stěžovateli 13 740 Kč a 19 274 Kč a stěžovatel v tomto rozsahu vzal žalobu zpět. 4. V řízení byly provedeny celkem čtyři znalecké posudky. Dva posudky obstaral stěžovatel, jeden posudek vedlejší účastník a jeden revizní posudek zadal okresní soud. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2022 č. j. 6 C 5/2018-532 dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok je co do základu důvodný. Konkrétní vyčíslení tohoto nároku provedl okresní soud především na základě revizního znaleckého posudku. Potom, co ještě před zahájením řízení a následně rovněž v průběhu řízení vedlejší účastník postupně plnil, čímž snižoval svůj dluh vůči stěžovateli, shledal okresní soud, že žaloba je důvodná ve zbývajícím rozsahu 247 Kč, které vedlejšímu účastníkovi uložil uhradit spolu se zákonnými úroky z prodlení z částek 31 120 Kč od 19. 10. 2017 do 23. 11. 2017, 25 900 Kč od 24. 10. 2017 do 18. 10. 2018, 24 160 Kč od 19. 10. 2018 do 2. 1. 2020, 22 140 Kč od 3. 1. 2020 do 14. 9. 2020 a částky 870 Kč od 8. 11. 2017 do 14. 9. 2020 (výrok I). Výrokem II okresní soud žalobu zamítl co do částky 277 928 Kč a zákonných úroků vyčíslených do 19. 7. 2022 z částky 118 659,44 Kč. Dále výrokem III okresní soud zastavil řízení v tom rozsahu, v němž stěžovatel vzal žalobu zpět. Okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 169 338,20 Kč (výrok IV) a uhradit státu soudní poplatek z rozšíření žaloby (výrok V). Konečně pak výrokem VI okresní soud vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na vrácení části složené zálohy na provedení důkazu. 5. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání proti všem výrokům vyjma výroků I a V. O tomto odvolání rozhodl krajský soud rozsudkem obsahujícím napadené výroky. Napadeným výrokem I krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku II (částečné zamítnutí žaloby), přičemž upřesnil, že správně tento výrok zní, že "se žaloba zamítá v rozsahu částky 277 978 Kč s úrokem z prodlení ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení uplatněným žalobcem v podání z 18. 10. 2021 a z 30. 9. 2020 a zákonným úrokem z prodlení přiznaným žalobci pod bodem výroku I rozsudku soudu prvního stupně". Dále napadeným výrokem III krajský soud změnil výrok IV rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel má vedlejšímu účastníkovi uhradit na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 132 084 Kč. Napadeným výrokem V krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi proti stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 23 522 Kč. Konečně zbylými výroky, které nebyly napadeny ústavní stížností, krajský soud potvrdil výrok III rozsudku okresního soudu o částečném zastavení řízení (výrok II) a odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku VI rozsudku okresního soudu jako subjektivně nepřípustné (výrok IV). 6. Proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a souběžně s ní podal dovolání proti výroku I rozsudku krajského soudu. Ústavní soud po zjištění, že bylo podáno i dovolání, stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 817/23, neboť pokud by dovolání (jež mířilo proti rozhodnutí ve věci samé) bylo vyhověno, byly by jako akcesorické zrušeny i nákladové výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud rovněž uvedl, že bude-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost proti nákladovým výrokům. 7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť shledal, že není přípustné pro žádnou z dovolatelem předestřených právních otázek. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zčásti opakuje argumentaci předloženou již v jeho minulé ústavní stížnosti týkající se nákladů řízení a přidává rovněž novou argumentaci ohledně rozhodnutí ve věci samé. 9. Rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatel vytýká, že na stěžovatelovu situaci neaplikují správně § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přitom rozhodnutí o celém předmětu řízení zcela záviselo na znaleckém posudku. 10. Rozhodnutí ve věci samé stěžovatel vytýká, že soudy se dostatečně nezabývaly rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky a neprovedly výslech znalců, při němž by bylo možno je konfrontovat s námitkami. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 12. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je včasná, což činí včasnou i ústavní stížnost proti výroku I rozsudku krajského soudu. Pokud pak jde o posouzení včasnosti proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu, proti nimž nebylo dovolání přípustné, je třeba zohlednit, že proti těmto výrokům již stěžovatel jednou podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako předčasná. Kdyby Ústavní soud nyní měl ústavní stížnost v tomto rozsahu za opožděnou, odepřel by tím stěžovateli právo na přístup k soudu. Proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost v celém jejím rozsahu jako podanou včas. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 13. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi, a následně vyjádření stěžovateli zaslala na vědomí a dala mu možnost repliky. 14. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění usnesení a rozvedl, proč je považuje za ústavně konformní. Navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, či zamítnout jako nedůvodnou. 15. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje vysvětlení, proč bylo v pořádku, že okresní soud určil výši stěžovatelova nároku podle revizního znaleckého posudku, a nikoliv ostatních posudků, které byly provedeny. Pokud jde o náklady řízení, měl krajský soud za to, že ve stěžovatelův prospěch nebylo možno aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel byl úspěšný co do částky 24