IV.ÚS 2390/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2390/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. června 2020 č. j. 14 To 159/2020-98, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2008 č. j. 91 T 85/2008-81 pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce čtyř let se současným vyslovením dohledu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2010 č. j. 91 T 85/2008-131 bylo rozhodnuto, že stěžovatel daný trest odnětí svobody vykoná, a to ve věznici s dozorem. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 53 T 10/2013-339, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2013, byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 4. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 4. 2020 č. j. 0 PP 57/2020-73 byla podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 53 T 10/2013-339 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2008 č. j. 91 T 85/2008-81 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2010 č. j. 91 T 85/2008-131. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že u stěžovatele došlo sice k polepšení, tj. ke splnění jedné z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale že k vyhovění žádosti o podmíněné propuštění musejí být splněny všechny zákonné podmínky kumulativně, přičemž u stěžovatele není reálně dán důvodný předpoklad vedení řádného života v budoucnu, a to s ohledem na jeho trestní minulost. 5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že i když stěžovatel vykonal stanovenou délku trestu možnou pro užití institutu podmíněného propuštění a ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností prokazuje i svoji nápravu, nesplňuje další zásadní podmínku pro podmíněné propuštění, a to předpoklad, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel má v rejstříku trestů již celkem pět záznamů pro trestnou činnost, je již podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody, a v předchozích obdobích mu byly opakovaně poskytnuty šance v podobě jak podmíněného propuštění, tak různých druhů alternativních trestů, kterých nevyužil. Naopak páchal další trestnou činnost a bylo rozhodováno o nařízení trestu původně podmíněně odloženého i trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn, když v době běžící zkušební doby podmíněného propuštění se dopustil znovu stejného trestného činu loupeže, dokonce v kvalifikované skutkové podstatě, protože jím poškozený utrpěl závažné následky na zdraví. Na základě uvedených skutečností krajský soud shledal, že i přesto, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu již delší dobu a pod dohledem vězeňské služby je schopen plnit své povinnosti, nelze s ohledem na jeho osobní nastavení skutečně věřit tomu, že by své chování na svobodě byl schopen dostatečným způsobem regulovat. Krajský soud proto ve shodě s názorem okresního soudu uzavřel, že výkony trestů ani opakovaně poskytnuté šance k nápravě stěžovatele nevedly, a z uvedených důvodů stěžovatel neskýtá záruku, že do budoucna povede řádný život. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že již od prvních chvil uvěznění si uvědomil škodlivost svého předchozího jednání a rozhodl se začít se svou nápravou a polepšením. Poukazuje na své bezproblémové a nadstandardně dobré chování ve věznicích, ve kterých byl umístěn, a na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Zdůrazňuje, že se v průběhu výkonu trestu snaží vykonávat prospěšnou činnost, bylo mu uloženo celkem 12 kázeňských odměn a žádný kázeňský trest, studuje, připravuje se na pobyt na svobodě, je aktivní ve spolupráci s několika organizacemi (LAXUSEM, Romodromem a Brněnskou tiskovou misií), rozvíjí svoji duchovní stránku, buduje svůj vztah k náboženství a navštěvuje psychologa se záměrem vyloučení páchání další trestné činnosti. Tvrdí, že na náhradu škody, kterou svým činem způsobil, je ochoten měsíčně hradit částku ve výši 100 Kč, což je podle něj vzhledem k jeho současnému příjmu 800 Kč vysoká částka, která vypovídá o jeho značném úsilí odčinit dřívější skutky. Stěžovatel rovněž podotýká, že v civilním životě má zajištěno ubytování u své družky a že má zajištěnou řádnou pracovní pozici. Je přesvědčen, že obecné soudy posuzovaly předpoklady, že povede řádný život po podmínečném propuštění pouze na základě hodnocení jeho trestní minulosti, bez zohlednění následné změny jeho chování. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (pozn. N 185/83 SbNU 37, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a uzavírá, že krajský soud porušil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat se všemi důkazy a relevantními tvrzeními, že jeho postupem došlo k porušení zásady ne bis in idem a že byla porušena jeho právní jistota. Úvahy krajského soudu označil za projev libovůle. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zák