IV.ÚS 2391/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2391/12 ze dne 1. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana M. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Pavolem Riškem, Hlinky 80, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 5 C 102/2007, usnesení ze dne 7. 10. 2011 č. j. 5 C 102/2007-194, usnesení ze dne 29. 6. 2010 č. j. 5 C 102/2007-112, usnesení ze dne 3. 9. 2010 č. j. 5 C 102/2007-M 121, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. 3. 2012 č. j. 54 Co 15/2012-209 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 23. 5. 2011 č. j. 54 Co 100/2011-170, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. V souvislosti s vymezením stížnostního petitu je třeba uvést, že tento nebyl Ústavním soudem shledán dostatečně určitým a z toho důvodu byl stěžovatel přípisem ze dne 19. 9. 2012 vyzván k jeho doplnění. Přípisem ze dne 24. 9. 2012 upravil stěžovatel stížnostní petit tak, že krom usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 5 C 102/2007 napadl i usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 10. 2011 č. j. 5 C 102/2007-194 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. 3. 2012 č. j. 54 Co 15/2012-209, o nichž však již Ústavní soud v minulosti rozhodl odmítavým usnesením evidovaným pod sp. zn. IV. ÚS 2390/12. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Ústavní soud ve věci IV. ÚS 2390/12 nerozhodoval formou nálezu, ale usnesení, a z toho důvodu lze považovat předmětnou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 10. 2011 č. j. 5 C 102/2007-194 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. 3. 2012 č. j. 54 Co 15/2012-209 za přípustnou a po přezkoumání lhůty k podání ústavní stížnosti rovněž za včas podanou. II. Stěžovatel ve svém návrhu konstatuje, že mu v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 102/2007 byli postupně určeni již čtyři advokáti, nicméně stále se mu nedostalo právní pomoci, neboť posledního advokáta se sám vzdal z osobních důvodů. Následné žádosti na ustanovení advokáta okresní soud nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v předmětném případě nejsou splněny podmínky § 30 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se opakovaně domáhal, aby mu nebyly písemnosti zasílány na adresu trvalého bydliště formou vhození do schránky, neboť mu vedlejší účastnice takto doručenou poštu bere a on nemá možnost se s ní seznámit. Stejně tak se stalo i s výzvou okresního soudu k prokázání majetkových poměrů, což v konečném důsledku vedlo až k zamítnutí jeho žádosti o ustanovení advokáta. Proti usnesení okresního soudu, jímž stěžovateli nebyl ustanoven právní zástupce, podal stěžovatel neodůvodněné odvolání. V rámci odvolacího řízení se domáhal nahlédnutí do spisu, přičemž všechny čtyři dohodnuté termíny nemohl ze zdravotních důvodů využít. Odvolací soud i přesto ve věci rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dne 12. 4. 2012 podal stěžovatel vůči soudci námitku podjatosti, dne 7. 5. 2012 žádost o stanovení lhůty k doplnění podané námitky podjatosti soudce a stížnost k předsedovi soudu a dne 10. 5. 2012 návrh na vyloučení ve věci rozhodujícího soudce. Dle náhledu stěžovatele tedy neměl soud ve věci vůbec jednat, natož vydat procesní rozhodnutí, které stěžovatel napadl ústavní stížností. Dle náhledu stěžovatele okresní soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatel je schopen hájit své zájmy v řízení sám, bez pomocí právního zástupce. Stejně tak došlo k pochybení soudu v případě doručování formuláře vzor 060, potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci. Stěžovatel je toho názoru, že soudce v daném případě konal v rozporu s ustanovením § 80 odst. 2 písm. e) zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, čímž byla narušena záruka nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce. Výše uvedenými tvrzenými pochybeními obecných soudů mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná, z části nepřípustná a z části opožděně podaná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud zkoumá, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Napadá-li stěžovatel ve svém návrhu usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 5. 2012, nutno uvést, že z předloženého protokolu o jednání je zřejmé, že během tohoto jednání byly vydány celkem tři procesní usnesení. Vzhledem k tomu, že dvěma z nich došlo pouze k přerušení jednání na 20, resp. 30 minut, lze předpokládat, že stěžovatel brojí především proti závěrečnému usnesení, jímž došlo k odročení jednání na 26. 7. 2012 a stanovení dalších povinností pro účastníky řízení. K uvedeným usnesením nutno uvést, že se jedná o usnesení procesní povahy a nedochází jimi k úpravě práv a povinností účastníků s konečnou platností. Způsob vedení soudního řízení je především věcí ve věci rozhodujícího soudce, který se v rámci meritorního rozhodnutí bude muset se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádat. Vzhledem k tomu, že v době podání ústavní stížnosti nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a stěžovatel tak nevyužil právním řádem poskytnutých opravných prostředků, nutno považovat ústavní stížnost proti výše citovanému usnesení za předčasnou, a tedy nepřípustnou. Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v té části ústavní stížnosti, v níž brojí proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 10. 2011 č. j. 5 C 102/2007-194 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2012 č. j. 54 Co 15/2012-209. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy se se vzniklou skutkovou situací řádně zabývaly a se vznesenými argumenty stěžovatele se řádně vypořádaly. Již okresní soud ve svém usnesení poukazuje na požadavek stěžovatele, aby mu nebyl další zástupce ustanovován, protože by se s ním nemusel shodnout na postupu v soudním řízení. Je-li stěžovatel natolik právně zdatný, že by mohl rozporovat postup advokáta, co by právního profesionála, jehož základní povinností je sledovat prospěch svého klienta, není pochyb o tom, že závěr obecných soudů o tom, že stěžovateli právní pomoci není třeba, nelze považovat za jsoucí v rozporu s kautelami spravedlivého procesu. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že tento se zabýval i tvrzením stěžovatele stran nemožnosti nahlédnout do spisu. Stěžovatel sice ve svém návrhu tvrdí, že se tak stalo ze zdravotních důvodů, nicméně poukaz odvolacího soudu na podání omluvy z dohodnuté návštěvy v budově soudu nesvědčí o tom, že by krajský soud postupoval při hodnocení vzniklé situace v rozporu se zákonem či dokonce ústavním pořádkem České republiky. Poukazuje-li stěžovatel na vznesení námitky podjatosti, obecné soudy, pokud tak již neučinily, se budou muset touto skutečností zabývat. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti dne 12. 4. 2012, dne 7. 5. 2012 podal žádost o stanovení lhůty k doplnění podané námitky podjatosti soudce a stížnost k předsedovi soudu a dne 10. 5. 2012 návrh na vyloučení ve věci rozhodujícího soudce. Je tedy zřejmé, že ústavní stížností napadená usn