IV.ÚS 2393/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2393/21 ze dne 15. 2. 2022 N 21/110 SbNU 222 Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění v souvislosti s minulou trestnou činností   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021 č. j. 67 To 235/2021-105 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2021 č. j. 3 PP 20/2021-92, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021 č. j. 67 To 235/2021-105 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2021 č. j. 3 PP 20/2021-92 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021 č. j. 67 To 235/2021-105 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2021 č. j. 3 PP 20/2021-92 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, uloženého mu ve věci vedené u Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 12/2014, a v trvání jednoho roku, uloženého mu ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 52 T 134/2016. Po zhodnocení provedených důkazů obvodní soud shledal, že stěžovatel nesplňuje tzv. třetí podmínku podmíněného propuštění, a sice očekávání, že do budoucna povede řádný život. V odůvodnění obvodní soud poukázal na to, že na stěžovatele bylo již opakovaně působeno trestem odnětí svobody. Stěžovatel byl sedmkrát soudně trestán, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl třikrát (sc. ale sub 3 a 16) podmíněně propuštěn, navíc se po posledním podmíněném propuštění v roce 2010 dvakrát dopustil úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, za kterou si nyní vykonává trest odnětí svobody. Podle obvodního soudu je tedy zřejmé, že v dobách dřívějšího rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění stěžovatel taktéž deklaroval svou vůli vést řádný život, které však opakovaně nedostál. Podle názoru obvodního soudu je nutné na odsouzeného i nadále působit výkonem trestu odnětí svobody. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítal, že reagoval na předchozí zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění ještě větší snahou, dále má sociální jistoty ve svých dětech a nové družce, která mu zajistila stabilní práci se stabilním příjmem, navíc na něj má nynější citelný trest skutečný vliv jako varování před další trestnou činností. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tuto stížnost zamítl napadeným rozhodnutím. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a uvedl, že stěžovatel kontinuálně páchá trestnou činnost od roku 1991, přičemž jde o speciálního recidivistu v páchání majetkové trestné činnosti. Kromě toho přihlédl k tomu, že v minulosti bylo již dvakrát použito dobrodiní podmíněného propuštění (a jednou amnestie), a i přesto se stěžovatel poté dopouštěl další trestné činnosti. Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není u stěžovatele splněna. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že i při splnění stanovených podmínek je podmíněné propuštění, na které jinak není zákonný nárok, mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel byl již dvakrát (2006 a 2010) z výkonu trestu podmíněně propuštěn, přičemž při prvním propuštění bylo rozhodnuto, že se osvědčil, ve druhém případě se na něj vztáhla amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013. Nyní je již počtvrté ve výkonu trestu odnětí svobody. Byť je na jeho některá odsouzení třeba hledět, jako by odsouzen nebyl, jde z hlediska ustálené judikatury o osobu se sklony k páchání trestné činnosti, a to kontinuálně od roku1991. Městský soud tak dospěl k závěru, že podmínka presumpce řádného života do budoucna není splněna, protože stěžovatel opakovaně selhával. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu, když zjištěné pozitivní skutečnosti nevyvažovaly negativní okolnosti předchozího odsouzení. Další skutečnosti v jeho prospěch pak nehodnotily vůbec. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele izolovaně, formalisticky, bez ohledu na časové souvislosti a bez ohledu na zjevné polepšení stěžovatele, jakož i vytvořené zázemí pro život na svobodě. 5. Závěrem stěžovatel vytýká obecným soudům, že se dopustily zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (sc. řádný) proces a porušily zákaz dvojího přičítání tím, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění založily výhradně na jeho trestní minulosti a nedostatečném vlivu dřívějších kladných rozhodnutí o podmíněném propuštění, aniž by vysvětlily, proč tyto skutečnosti dodnes ovlivňují stěžovatele natolik, že je pro něj podmíněné propuštění zapovězeno. Nadto dodává, že soudy se ani nezabývaly otázkou, jak by se měl stěžovatel ve výkonu trestu chovat, aby mohl být propuštěn. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. 7. Městský soud nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že jádrem jeho úvah byl prostý fakt, že stěžovateli se již v minulosti opakovaně dostalo dobrodiní podmíněného propuštění. Městský soud tak klade otázku, jaké jsou meze v hodnocení osobnosti odsouzeného při úvaze o splnění podmínky očekávání vedení řádného života a kolikrát po podmíněném propuštění má pachatel opakovat svou trestnou činnost, aby bylo zřejmé, že institut podmíněného propuštění na něj nemá pozitivní dopad. V daném případě podle městského soudu o dvojí přičítání nejde. Odměny a pozitivní hodnocení z věznice svědčí zejména o splnění podmínky polepšení. Soud však musí hodnotit osobnost pachatele, aby posoudil očekávání vedení řádného života. 8. Obvodní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 9. Soudce zpravodaj následně zaslal toto vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a v replice uvedl, že městský soud v podstatě klade otázku, zda opakované neosvědčení při předchozích podmíněných propuštěních klade nepřekročitelnou překážku budoucímu podmíněnému propuštění. Podle stěžovatele je podle práva nutno dát každému jedinci možnost nápravy, jakožto mimořádně účinný prostředek převýchovy, byť ve výsledku třeba i selže. Vždy musí být zvažováno, zda je polepšení opravdové, intenzivní a perspektivní. To ve stěžovatelově případě uznal i městský soud. Dále však nevyvážil tyto pozitivní okolnosti s dřívějšími projevy stěžovatelovy osobnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle jeho ustálené judikatury neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zá