IV.ÚS 2396/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2396/07 ze dne 14. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Janou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lucemburská 23, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 4. 2006, č.j. 11 C 263/91-355, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č.j. 18 Co 618/2006-396, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti žalovaným 1) E. Š., 2) N. M., 3) J. Š., o vydání nemovitostí, zamítl žalobu s žádostí, aby žalovaní 2) a 3) byli povinni vydat každý z nich jednu ideální šestinu a žalovaná 1) dvě třetiny tam specifikovaných nemovitostí, upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení a určil, že náklady řízení nese stát. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadaným rozsudkem ze dne 10. 5. 2007 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o věci samé, částečně potvrdil a částečně změnil ve výroku o nákladech řízení a zrušil ve výroku o nákladech státu, v kterémžto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2007 rovněž upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozsudků obecných soudů byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. porušena zásada rovnosti ve smyslu čl. 37 Listiny, čl. 96 Ústavy České republiky. Obecné soudy v předmětné právní záležitosti taktéž nerespektovaly čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především přednesl výtky stran procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obvodní a městský soud. Podle náhledu stěžovatele hodnotily obecné soudy ve věci provedené důkazy jednostranně, kdy za právně významné považovaly pouze důkazy podporující obranu žalovaných a ty důkazy, které prokazovaly skutečnost, že původně žalovaný J. Š. st. byl protiprávně zvýhodněn pro svou osobu, obecné soudy zcela pominuly, příp. se jimi zabývaly nedostatečně. Obecné soudy nadto svá skutková zjištění vystavěly na závěrech znaleckého posudku znalce Ing. N., které ovšem vykazují rozpor se závěry ostatních ve věci obstaraných znaleckých posudků a s dalšími listinnými důkazy. Výše předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl, přičemž v této části uzavřel, že obecné soudy se v jeho právní záležitosti dopustily porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady rovnosti účastníků. Stěžovatel dále podrobil své kritice odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Dle stanoviska stěžovatele napadané rozsudky postrádají náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což z nich činí rozhodnutí nepřezkoumatelná. V tomto směru stěžovatel zejména namítal, že obvodní soud se nevyrovnal s jeho tvrzením, dle něhož při převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem došlo k porušení i dalších tehdy platných předpisů, odvolací soud se pak s jednotlivými odvolacími výhradami stěžovatele vypořádal nikoliv adresně, nýbrž pouze paušálně a v obecné rovině. 4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 263/91. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 12. 4. 2006. Městský soud v rámci svého vyjádření poznamenal, že výtky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti pramení výhradně z jeho odlišného názoru na zjištěný skutkový stav věci, stěžovatel ovšem provedeným důkazům přisuzuje jiný význam, než jaký pro posouzení věci podle ustálené judikatury mají. Jelikož postupem obvodního a městského soudu, jejichž rozhodnutí nevykazují rozpor se stávající judikaturou vyšších soudů, nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, městský soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. 6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. K námitkám stěžovatele stran procesu dokazování před obecnými soudy považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obvodního a městského soudu, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. 9. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že původní nabyvatelé manželé Š. předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích obvodní a městský soud podrobily svému zkoumání okolnosti nabytí předmětných nemovitostí E. a J. Š. V rozsudku ze dne 12. 4. 2006 obvodní soud vyjmenoval důkazy a vyložil důvody, na jejichž podkladě usoudil, že původní nabyvatelé manželé Š. předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění (zejm. č.l. 358, č.l. 359). K odvolání stěžovatele se pak městský soud v napadaném rozsudku vypořádal se stěžovatelovými odvolacími námitkami, jak bude dále rozvedeno, přičemž městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že v souzené věci při nabytí předmětných nemovitostí původními žalovanými nemohl být porušen právní předpis a neexistovalo jakékoliv protiprávní zvýhodnění těchto osob (č.l. 397). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese vadu způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního. 10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy jednostranně, kdy za právně významné považovaly pouze důkazy podporující obranu žalovaných a ty důkazy, které prokazovaly skutečnost, že původně žalovaný J. Š. st. byl protiprávně zvýhodněn pro svou osobu, obecné soudy zcela pominuly, příp. se jimi zabývaly nedostatečně. S takto naznačeným konstatováním stěžovatele se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Lze sice připustit, že v napadaných rozhodnutích obecných soudů není explicitně uvedeno, jak obvodní a městský soud hodnotily důkazy, které stěžovatel sepisuje na str. 4 své ústavní stížnosti. Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že z odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, především soudu městského, zřejmě vyplývá, že tyto důkazy nebyly ze strany obecných soudů opomenuty, z odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů je pak současně možné dovodit, jaký